Šťastný výběr krajinného prostředí pro umístění Sanatoria na úpatí vrchu Kumperka (564 m n. m.) vidíme již na fotografiích 1 a 2. Typické panorama hlavních budov „Staré“ a „Nové“, „Dětského pavilonu“, Kaple a obytného domu zaměstnanců je na pohled patrné již od přelomu Malé Hané za Boskovicemi. Přijíždějícímu jsou zatím skryty tzv. „kolonky“, infekční pavilon, prádelna, další obytný dům a vrátnice. Celé sanatorium bylo oploceno pouze s výjimkou volného přístupu ke zdravotním procházkám do lesa na severní straně areálu.
Letecký snímek 3 byl zřejmě pořízen před dostavbou v letech 1925–1926, protože „Nová budova“ je rozestavěna. Je otázkou, která budova sloužila vojákům za 1. světové války, zda již hotová „Stará“ nebo tzv. „Dětský pavilon“.
Na snímku 3 lze vidět tyto budovy:
Mimo záběr se úplně vpravo nachází vrátnice. Je patrné, že kaple byla stavěna s provozními a obytnými budovami současně. Na detailnějších snímcích 4 a 5 z o něco pozdější doby je pod „Dětským pavilonem“ zakládán i anglický park.
Doba výstavby v letech 1914 až 1926 spadá do období pozdní secese. Secese je známa snahou o odtržení od předchozích slohů ať již klasicistního či historizujícího. Byla slohem novátorským s užitím mnoha zdobných prvků (například kouřová křivka, věnec se stuhami, zdobná kartuše, naturalistické listy či maska – tj. reliéf půvabné tváře, svislé listy – viz obr. XIII) a efektním střídáním materiálů (barevné glazované obklady, zlacení, mozaika, sklo, kovy včetně mosazi, prosklené železné konstrukce vchodů a kupolí). Nejznámější je u nás Obecní dům v Praze, radnice a divadlo v Prostějově či nádherné Muzeum umění ve Vídni.
Ale něco takového na objektech sanatoria neuvidíme, s výjimkou užití prvků z řecké antiky – viz obr. II, III, IV a V, které se později objevily pouze v empíru – viz obr. XI, XIIa a XIIb. Jaroslav Herout (viz Naše stavební památky) připouští, že na něco přece jen secesisté navázali, tedy na klasicismus.
Budovy sanatoria jsou pojaty tedy střízlivě a prvky z minulých období se objevují vkusně tu i onde (jak lze vyčíst z fotografií z rodinného archivu).
Architekt byl ještě v rámci Rakouska-Uherska zřejmě z Vídně, v pramenech k historii sanatoria však jméno architekta není uvedeno. Bylo by jistě zajímavé zjistit jeho jméno (třeba podle původních plánů, jsou-li uloženy někde v archivu nějaké instituce).
Objekty jsou popisovány od západu k východu podle snímku 3 zleva doprava.
„Kolonky“ (snímek 6) byly postaveny zřejmě jako poslední objekt sanatoria v místě provizorních baráků pro vojáky. Jejich sloh je prostý, praktický. Sloužily pouze pro těžce nemocné ležící pacientky. Zvláštností je to, že zde nejsou „lehárny“, ale dveřmi ve stylu francouzského okna bylo v době tzv. „ležené“ vysunuto lůžko pod přístřešek. Stavba je pouze přízemní, chodby a ošetřovny se nacházely vzadu. Pamětníci vzpomínají na okolní záhony alpinek, o které se vyjímečně staraly řádové sestry ošetřovatelky. V současné době je objekt upraven na byty.
„Infekční pavilon“ (snímek 7) doplňoval zázemí léčebny z důvodu eventuálního výskytu jiných infekcí než TBC. Na pohled je to běžná dvoupodlažní nemocniční budova, snad jen horní okna sdružená spodní římsou ukazují na prvek z renesance. Dnes slouží běžně za obydlí zaměstnanců. Pod tímto pavilonem končí hlavní komunikace v areálu vedlejší branou směr Bělá.
„Stará budova“ je jednou z nejdříve dokončených budov z tzv. „hlavních“ čtyřpodlažních. Sloužila převážně pro pacientky s pozitivní TBC, ale chodící. Ty využívaly půvabných dřevěných leháren, přistavěných směrem na západ a otevřených k jihu.
Lehárny (snímek 8) původně trojpodlažní zdobí též dřevěné kružby mezi podpěrnými sloupky – vizuální obdoba rozmanitých gotických oken (viz obr. IX) nebo balustrád Santiniho ve Žďáru nad Sázavou, ale ve tvaru trojúhelném.
Přízemí staré budovy s vyšetřovnami a laboratořemi sloužilo lékařům. Koncem čtyřicátých let 20. století byl v rozšířeném přízemí leháren za podpory prof. Podlahy přistavěn operační sál.
Na snímku 9 se výjimečně setkáváme s více architektonickými prvky: kamenná váza napůl ve výklenku s bohatou rostlinnou plastikou, lucerna na zdobné mřížové konzole s motivy meandru a spirál (obr. Xa, Xb a Xc), zdivo zdá se ve stylu empírové rustiky a nechybí ani posléze i jinde použité mohutné dórské sloupy nad schody k vchodovým dveřím. Současné použití takovýchto různorodých prvků by snad odkazovalo právě k secesi. Podle postav na snímku lze posoudit rozměry těchto prvků. Dnes slouží „Stará budova“ oborům plicní i mimoplicní TBC včetně diagnostiky.
Spojovací chodba (snímek 10) mezi starou a novou budovou je dvoupodlažní, jižní fasádu má prosklenou. Z vrchního podlaží vychází kolmo na spojovací chodbu nadzemní krytá chodba pro pacienty do jídelny v zadní budově kuchyně (viz střed snímků 3 a 4). Uprostřed spojovací chodby v přízemí se nachází „rondel“ (snímek 11) zvýrazněný šachovnicovou paprskově se rozbíhající dlažbou. Létací dveře jsou jediným bezbariérovým vstupem pro pacienty z rehabilitace v nové budově. (Ostatní vstupy do obou hlavních objektů mají schodky.) Na levé straně rondelu byla v roce 1947 odhalena pamětní deska MUDr. Rudolfu Lubojackému, prvnímu řediteli sanatoria. (Pozorní televizní diváci si mohli všimnout, že interiér rondelu i lehárny „účinkovaly“ v jednom z dílů televizního cyklu povídek „Dobrý večer, pane Kohne“.) Nad vstupními dveřmi v průčelí je umístěn plastický znak Moravské orlice.
„Nová budova“ (snímky 12 a 13) byla postavena souměrně vzhledem ke staré budově pro pobyt pacientek pozitivních na TBC. Dnes slouží po rekonstrukci celá k léčebné rehabilitaci včetně lůžek.
Střední střešní trojúhelníkovitý štít má výjimečné půlkruhovité okno (lékařská pracovna). Na východní straně se nacházejí (obdobně jako u Staré budovy) též dřevěné lehárny, ale pouze dvoupodlažní, protože v přízemí je umístěn společenský sál sloužící pro filmová či divadelní představení nebo ke koncertům.
Vystupovala tu divadla ochotnická či vzácněji pozvaná profesionální. Hostovaly zde pěvecké sbory PSMU i „Foerster“, pražští herci zde hráli Jiráskovu „Lucernu“, vystupoval tu i brněnský basista Richard Asmus s manželkou (balerínou), své verše zde recitovali básníci Mirek Elpl a Jarmila Urbánková. Po 2. sv. válce sem byly zvány dechovky ze Slovácka k promenádním koncertům pro pacientky, které měly kromě příslušné životosprávy a tzv. „ležené“ též „povinné“ procházky parkem či lesem.
V přízemí budovy byly také provozní kanceláře, vzadu za sálem přístřešek pro parkování. V prostorách suterénu vedle rehabilitačních prostor včetně bazénu byla v roce 1995 v době rekonstrukce budovy otevřena kaple sv. Františka a Kláry (snad náhradou za tu, která se dříve nacházela v horním patře a byla řádovým sestrám v padesátých letech odňata). Řádové sestry se do Sanatoria po roce 1989 již nevrátily a po totalitní anabázi mají opět své sídlo v Brně na Grohově ulici, kde školí zdravotní sestry.
Na snímku 12 vidíme před budovou atmosféru rostoucího francouzského parku s ústředním vodotryskem. Na snímku 13 mj. jeden z arkýřů na nároží 1. patra. Rozšířené přízemí s okny sálu (nahoře půlkruhovými) lemuje divoké víno, které se na podzim barvilo až do karmínové červeně. Rovnoběžně s budovou oproti hlavní cestě byla alej růží s oblouky a pergolami zakončená posezením a otevřeným altánem.
„Dětský pavilon“ dnes zvaný „Děvín“ (viz snímky 5 a 14). Za 1. republiky se zde léčily děti, které tu měly i školní vyučování. Po zabrání Sudet (tedy i Šumperka) sem přibyly za války i děti z tamního sanatoria.
Název „Děvín“ vznikl až v době, kdy se v sanatoriu léčili převážně muži (kuřáci) a ženy a dívky zůstaly jen na dřívějším „Dětském“ pavilonu. Těsně po 2. sv. válce v budově pobývaly i pacientky s negativní (nepřenosnou) TBC, kterým sloužila k bohoslužbám sousední samostatná budova kaple.
Na snímku 14 je zvětšen střed průčelí (na fotografii plošně poněkud zkreslený). Předsunutý vlys je současně atikou nad vchodem i zábradlím terasy. Motivem tu nejsou bojové ani mytologické výjevy (jako kolem vnitřního chrámu Parthenonu na Akropoli – viz obr. I), ale motiv mateřství a dětí. Obě krajní okna ze tří oken na terasu jsou půlkruhová. Trojúhelníkový štít s hodinami uprostřed je oproti antice zvýšený. Na leteckém snímku 5 lze vidět i přístupové schodiště se zábradlím dole zakončeným vnějšími volutami.
Budova je dvoupodlažní s několika mansardovými okny na bocích. Lehárny po obou stranách budovy jsou zde řešeny jako lodžie, za nimi se nacházejí chodby k bočním traktům budovy. Ve středním traktu vzadu je umístěna společná jídelna. (Svého času tam byla nástěnná kresba Ferdy Mravence přímo od autora Ondřeje Sekory, který zde pobýval u příbuzných za 2. sv. války.) Vnitřní chodby jsou vydlážděny šikmou černobílou šachovnicí po stranách lemovanou pásem s motivem mořských vln (viz obr. V a XIIb). Exteriéry i interiéry budovy „účinkovaly“ v několika dílech televizního seriálu „Četnické humoresky“. Po 2. sv. válce byla v pavilonu odhalena pamětní deska MUDr. Otakaru Reissovi, který zahynul v Terezíně. V současné době čeká pavilon rekonstrukce.
Na snímku 5 je mezi „Dětským pavilonem“ a kaplí patrné dnes již neexistující oplocení s brankou oddělující léčebnou část od zázemí zaměstnanců. V pozadí u lesa bylo dětské hřiště s kládou a houpačkou. Vpravo nahoru směřuje cesta k automobilovým garážím, dále k bývalé kuželně a k pověstným serpentinám na úpatí Kumperka, na němž se rozkládá převážně jehličnatý zdravý les. Bílá skvrna nahoře v lese je zbytek pískovny sloužící při výstavbě Sanatoria.
Kaplička (snímky 15, 16, 17, 18, 19 a 20) je součástí areálu sanatoria, jehož výstavba spadá do let 1916–26.
Na leteckém snímku 3 je patrné, že byla hotova již před stavbou „Nové budovy“.
Nejprve několik poznámek k její historii: V kapli byly slouženy tiché mše, tj. pouze za doprovodného zpěvu přítomných tzv. negativních pacientek a zaměstnanců. Mši sloužil kněz, který se tu léčil, a vypomáhaly mu Milosrdné sestry III. řádu sv. Františka. Doprovod na harmonium obstarávala také řádová sestra, pouze výjimečně ve svátky zde zaznělo např. „Aleluja“ nebo „Rybova mše vánoční“ za přispění sboru složeného ze zaměstnanců. V květnu se konaly tzv. „Májové“ tj. růžencové pobožnosti. Do kaple chodívali i lidé ze sousedních obcí, přes značnou kapacitu (70 až 90 osob) navíc někdy postávali pod vnějším přístřeškem.
Po Únoru 1948 byl zatčen kněz, který přečetl komunisty zakázaný „pastýřský list“. (Bylo by zajímavé zjistit jméno kněze a jeho další osudy.) Někdy v letech 1953 až 1955 byly bohoslužby zrušeny, v kapli byl zřízen archiv (zatlučením předních vchodových dveří) a posléze byla v části kaple od sakristie zřízena márnice. To bylo v době, kdy byl ústav pobočkou okresní nemocnice včetně LDN a přestárlí pacienti zde také umírali. (Tolik v návaznosti na poznámku ve stati Historie sanatoria.) Zařízení márnice v roce 2001 dosloužilo a nová márnice snad byla zřízena v suterénu „Nové budovy“.
Po listopadu 1989 stále zůstává otázkou, bude-li kaple obnovena k původnímu duchovnímu účelu. Církev kvůli majetkovým poměrům zprvu zájem neměla, nyní nabízí snad zřízení „Mariánského místa“ s občasnou bohoslužbou. Odborný léčebný ústav coby součást zdravotnictví zase nemá prostředky, protože momentálně čeká na rekonstrukci sousední „Dětský pavilon“.
Údajně prý budova kaple není zanesena v katastru, tudíž jakoby neexistovala a tedy nikomu nepatřila. Uvítáme podnět, radu, názor či pomoc pro její záchranu. V úvahu připadá i možnost jejího ekumenického využití.
Pohledem na snímky 15, 17 a 19 na vás dýchne křehkost a zároveň mohutnost této výjimečné stavby, která po léta provázela i posilovala trpící.
Nyní k samotné architektuře kaple: Samostatná budova kaple stojí v terénní úrovni sousedního obytného domu, ale svou výškou doplňuje panorama celého sanatoria pod vrchem Kumperkem. V jižní vstupní části jsou uplatněny prvky dórského slohu. Čtyři dórské sloupy nesou kladí s římsou a triglyfy (trojřezy) – viz obr. XI a snímek 16, jen štít je z praktických důvodů zvýšen (v Řecku přece nesněží). Je to vlastně součást „peristilu“, jenže zde je předchrámový prostor zastřešen. V pohledu koresponduje s obr. VI, VII a VIII (Klenotnice Atheňanů v Delfách) zvlášť tím, že i vchodové dveře jsou troje přes šíři průčelí. Dřevěné dveře mají po dvou oválných okénkách stejného tvaru jako okénko ve štítě („volské oko“) a nadsvětlík se žlutým a průzračným ornamentálním sklem.
Nad vlastní osmibokou kaplí se tyčí vysoký krov (zepředu vypadá jako stanový, ale je to též osmiboká jehlanová konstrukce) pouze s podélným hřebenem, kterým proniká hranolovité těleso věžičky, zakončené cibulí s křížkem (viz snímky 15 a 17). Vzadu je přístavek sakristie se samostatným vstupem. Na každé straně kaple se nachází trojice svisle oválných oken (celkem tedy šest) – viz snímek 20 též se žlutavým ornamentem, přičemž další dvě okna oltářní jsou tvořena barevnou mozaikou s nápisy „JHS“ a „Maria“. Z interiéru se dochovala bohužel pouze méně kvalitní fotografie (snímek 18). Zdobený dřevěný oltář byl světlý se zlacenými nárožími a dvěma andílky. Za totality byl uložen ve farním chrámu (v Jevíčku), posléze byl prý kvůli červotočům spálen. Harmonium stálo na dřevěném stupni vlevo vedle vchodu.
Podél obou stran kaple rostly tisy, za rovnoběžnými cestičkami vedle nich smrkové lesíky. V důsledku vykácení těchto 80 let starých smrků z východní strany kaple je na snímku 20 patrná její hloubka a velikost.
Obytný dům (snímek 21) je dvoupodlažní, nahoře s mansardami tehdy pro svobodné úřednictvo a dvěma bočními přízemními byty pro rodiny lékařů. Na pohled opět zaujmou dórské sloupy (je jich vyjímečně lichý počet – 5) s kladím i triglyfy (trojřezy), římsou a atikou (současně parapetem balkonu) obíhající celou budovu. V přízemí je tak sloupy vytvořena lodžiová veranda s ozdobným kovovým zábradlím a částečně zaoblenými vchodovými dveřmi. Nad ní v patře je po bocích a svrchu zasklený balkon. Na rozích patra se nachází svislý vejcovec (obr. V a XIIa) a na rozích atiky bočních bytů dokonce vázy. Boční okna v patře jsou zakončena půlobloukem, což pohledově koresponduje s půlkruhovým zastřešením mansardových oken. (Okna zakončená obloukem zde i na terase „Dětského pavilonu“ se tak stávají sjednocujícím architektonickým prvkem.) Vzhledem k vyšší nadmořské výšce (447 m n. m.) jsou některá okna či dveře opatřena ještě vnějšími dřevěnými křídly na zimu. (Ta sloužila za 2. sv. války současně jako zatemnění.)
Střecha je částečně před okraji zalomená. Na snímku nejsou vidět zadní verandy v patře zasklené jednoduše (užívané tedy pouze v letním období) s nahoře dřevem tvarovanými tabulkami (velmi podobné jsou v rekreačním areálu na Skalíkově louce v Beskydech).
Na rodinném snímku 22 (sedící paní je matka malíře Ondřeje Sekory v roce 1946) je vidět detail nárožního vejcovce, možno pozorovat známou šachovnicovou podlahu a hlavně nahoře za prosklením balkonu je vidět vížka kaple se hřbetem vysokého krovu, která se tak dorovnává do panoramatu s hlavními budovami, které jsou čtyřpodlažní, ale v terénu osazeny níže (viz celkový snímek 1).
Na pohlednici města Jevíčka kolem roku 1945 (snímek 23) jsou v pozadí nad věží kostela vidět budovy sanatoria na úpatí vrchu Kumperka.
Dnešní stav budov sanatoria zachycuje barevná pohlednice ze současnosti (snímek 24) – nahoře: Dětský pavilon (Děvín) a Nová budova, dole: rondel spojovací chodby (za ním budova kuchyně), Kaple a Stará budova.
Na závěr je ještě nutno vyzvednout krásu prostředí celého areálu sanatoria díky parkové výsadbě, založené vrchním zemským zahradníkem p. radou Karlem Vágnerem. Cizokrajné i domácí dřeviny hýřily barvami v průběhu celého roku. Existoval též skleník v ústavní zahradě, kde přezimovaly palmy, které od jara zdobily střed květinových záhonů.
Přestože po téměř osmdesáti letech byly některé přerostlé stromy a keře vykáceny, prostředí sanatoria zůstává stále krásné a zasluhuje takovou pozornost jako například lázeňské komplexy.
Popis stavu a původní funkce budov sanatoria odpovídá období počátku padesátých let minulého století. Dnešní stav a účel je aktuálně doplněn k závěru roku 2002.
Poznámka: V průběhu zpracování textu bylo v červnu 2003 zjištěno, že na budově kaple momentálně probíhá částečná rekonstrukce krytiny a výměna klempířských prvků (říms, okapů a svodů). Je otázkou, nakolik je tato rekonstrukce prvním krokem k obnovení původní funkce kaple. Až koncem srpna 2003 bylo upřesněno, že budova kaple po nejnutnějších opravách zůstane jen v letním období „otevřeným prostorem“ pro modlitbu a meditaci (bez bohoslužeb). Jejím majitelem je Odborný léčebný ústav Jevíčko, který tak rozhodl z důvodu malého počtu věřících mezi pacienty a zaměstnanci léčebny.
| Slavný parthenonský vlys |
| Řády řecké architektury |
| Parthenon – Athény |
| Řecké stavební řády |
| Řecké zdobné prvky |
| Klenotnice v Delfách – stav ve 20. století |
| Rekonstrukce Klenotnice |
| Rekonstrukce Apollónova chrámu |
| Gotika – kružby oken |
| Renesanční ornamentika – mříž |
| Renesanční ornamentika – mořská vlna |
| Renesanční ornamentika – vejcovec |
| Dórský řád v empíru |
| Empírová ornamentika – vejcovec |
| Empírová ornamentika – mořská vlna |
| Secese – ornamentika |
Převzato z uvedené literatury.