|
Závěr |
"Pokusíme se získané výsledky krátce shrnouti, nalézáme, že ony odlišující se znaky, které na pokusných rostlinách se snadno a určitě dají rozeznati, v míšeném spojení zachovávají úplně stejné poměry. Potomci míšenců pro každé dva odlišující znaky jsou v polovině případů opět míšenci, kdežto v druhé polovině jsou ve stejném počtu podle znaku rostlin matečné a otecké stálí. Je-li spojeno oplozením v některém míšenci více odlišujících se znaků, pak tvoří potomci jejich členy kombinační řady, ve které jsou spojeny vývojové řady vždy pro dva odlišující znaky.
Úplný souhlas, který vykazují všechny znaky podrobené pokusu, zajisté připouští a opravňuje předpoklad, že stejné poměry přísluší též ostatním znakům, které na rostlinách méně určitě vystupují a proto nemohly býti pojaty do jednotlivých pokusů."
Mendel ve své práci přesně zdůvodnil, proč se mu jevil hrách jako obzvlášť vhodný modelový organizmus pro vyřešení dané otázky. Při pokusech křížení se soustředil na hodnocení jednotlivých, jednoduchých a dobře rozeznatelných, párově se vyskytujících jevů. U všech popsal hodnocené znaky a podrobil je statistickému hodnocení. Mendel zjistil, že v 1. generaci mají všichni kříženci stejný vzhled (uniformita F1 generace), přičemž je na nich možné rozeznat buď jeden z hodnocených znaků (ten nazval Mendel "dominantní", opačný - ustupující - je "recesivní"), nebo mají přechodnou podobu. Ve 2. generaci kříženců vystupují původní znaky při hodnocení jednoho páru dědičných znaků v poměru 3:1 (ve prospěch dominantního znaku), nebo 9:3:3:1 při hodnocení dvou párů znaků. Hodnocené znaky se tedy od 2. generace zákonitě štěpí (segreguje). Při křížení s více znaky se pak nové formy, jejich počet i poměrné zastoupené řídí zákony kombinatoriky. Každý jednotlivý znak je tedy nezávislý na jiných a může být samostatně děděn (volná kombinovatelnost).
Nezanedbal však ověření svých závěrů také na jiných rostlinných druzích. Jeho práce má proto název "Pokusy na rostlinných hybridech". Zavedl přiléhavou symboliku, aby mohl své hypotézy ověřit ve vzorcích. Tehdy to byl postup zcela jiný, než rozvláčný popis jeho současníků, jako byl třeba Charles Darwin. Nejdůležitější na Mendelově práci je myšlenkový postup. Ze statistické analýzy, vyhodnocení mnoha jedinců, vyvodil organizaci dědičného materiálu pro každého z těchto jedinců. Mendel dospěl k platným závěrům, přestože v jeho době nebylo ještě možno zkoumat dědičné faktory biochemicky a jen nepřímo se usuzovalo, že existují. Mendelova myšlenková metoda položila základy genetického bádání, které přetrvaly až do současné molekulární genetiky.
