KRÁSNÉ TVÁŘE

„Vy si myslíte, že sou studentský spolky doménou jenom americkejch universit, jo? Kdepák, chlapče!“

Zachraptěl a upil zteplaného piva.

„Jeden spolek byl aji na té universitě, kde teď studuješ“

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Potkali jsme se spolužákem náhodně a procházka v parku a posezení na lavičce byly více než vhodné k tomu si po létech zavzpomínat. Probrali jsme snad vše, co člověk v takové chvíli probírá. Blížil se večer a myšlenky každého z nás mířily k domovu. "Jsem rád, že jsme se zase po létech potkali!" řekl spolužák a pohlédl na mě."Taky mne to těší, zvlášť, když se člověk toho tolik dozví!" Rozloučili jsme se a každý se dal svou cestou. Po takovém setkání Vám v mysli tančí kolotoč vzpomínek na ta krásná "študácká léta" a vše, co s nimi souvisí. A tak se nakonec neubráníte myšlence, prožit si je ještě jednou! Avšak, prožít si je v současné době a nebo v té minulé? Nebo v "předminulé", kdy být studentem znamenalo být něco jiného než dnes? Například v té době, kdy Sebastian založil Krásné tváře?  To je již více než 40 let, co nastoupil do prvního ročníku a během něj v něm uzrálo rozhodnutí "něco velkého" uskutečnit.

Sebastian byl především charismatický student, který se vyznačoval nadprůměrným prospěchem a četnými sportovními aktivitami. Byl to pohledný mladý muž, vždy mluvící spisovným jazykem, jež připomínal studenta gymnázia 30. let minulého století. Jeho původní záměr byl motivovat studenty ke sportu a proto založil spolek Arcus. Ta motivace však měla jít dál a promítnout se do způsobu života studentů. Členství v Arcusu tedy znamenalo přijmutí tzv. čistoty duše i těla - intenzivní studium, sport a striktní odmítání konzumace alkoholu, užívání drog a kouření. Je pravdou, že spolek zahrnoval několik desítek členů, kteří svým prospěchem patřili k nejlepším studentům univerzity.  Studium netrvá věčně a tak i zakladatel "odešel" a na jeho místo přišel jeden z prvních členů Arcusu, radikální Igor. Díky němu se členové pod jeho vedením přiklonili k radikálnějšímu křídlu, které se vyznačovalo především sympatiemi k "čistotě těla". To vyústilo k poněkud nesmyslnému uctívání fyzické krásy a několik studentů spolek opustilo. Igor přejmenoval Arcus na "Krásné tváře" a s nadsázkou lze konstatovat, že kdo nebyl pohledný a chytrý, nemohl se stát členem spolku. Navíc, Igor prosadil nesmyslná kritéria pro přijetí do spolku. Ty mimo jiné zahrnovaly zákaz „partnerství“ s nečleny spolku. Je s podivem, že i tento fakt nikterak neodradil studenty o zájem se stát členy Krásných tváří. Členství byla mimořádně prestižní záležitost. Dokonce několik pedagogů se chtělo stát členy a rovněž se jimi stalo!

Co vlastně přitahovalo studenty se stát Krásnými tvářemi? Byla to především touha být vpředu, znamenat více, touha po obdivu a touha vymanit se z „nudného“ studentského života, jež poslední dobou nabíral jinou podobu, než dříve. To dnešním studentům nic neříká. Profil dnešního studenta se výrazně vzdaluje hodnotám, které uctívala minulá generace a je zaměřen více na materiální než ideové stránky života. Současný student je plodem změny hodnotového systému společnosti, oslavující rychlost, praktičnost, povrchnost a konzum. Dnes by Krásné tváře neměly žádného člena! Nebo si myslíte, že ano?

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Příběh začíná

„Chlapi děléte, mám žízeň jak Homo sapiens!“ řekl sebekriticky vysoký Tomáš oběma kamarádům, když se vyřítili z univerzitní tělocvičny. Zahnuli doprava a po pár metrech se objevila „studentská“ hospůdka U opečenýho eskymáka. Otevřeli dveře a vešli dovnitř. „Dneska je narváno jak u zubaře!“ kvikl Tomáš. „Hele, támle je flek!“ ukázal Petr ke stolu, kde seděl starší muž a popíjel zteplalý pivo. „Ok, dem!“ přišli k němu a po jeho souhlasu si přisedli. Objednané pivo vypili téměř „na eks“, neboť uhnáni fotbalem proti studentům veteriny potřebovali doplnit elektrolyty.

Starší muž jim nevěnoval pozornost a díval se na puštěnou televizi na druhé straně místnosti. Asi po hodině a několika vypitých pivech se studenti nahlas rozvykládali. Jak to tak v hospodách bývá, se k jejich debatě nenápadně přidal i on, ten starší muž. „Kdepak studujete, chlapci?“

„Mendlovka!“ řekl Tomáš a lišácky se usmál.

„Aha, tak chlapci jsou zemědělci!“

„Kdepák, dneska só na Mendlovce spíš ekonomové!“ zamračil se Marek, třetí ze studentů, „Ale my studujeme zemědělský obory, naštěstí!“

„Jo, jsme takovej spolek zemědělců na Mendlovce!“ kvíkl Tomáš a všichni se zasmáli na celou hospodu. "Jasně, ať žijem!!!

Ani si nevšimli, jak sebou přitom starší muž trhl, „Vy máte studentský spolek?“ Pohlédl na studenty připraven na jejich odpověď.

„Kdepák! To jsem jen teďka podotkl. Žádný spolky u nás nésó. A myslím, že ani nikdy nebyly.“ odpověděl Tomáš a zatvářil se jako starosta Dolních Němčic.

„Možná jo, ale leda línejch študáků, cháchá!“ kvíkl Marek. Tomáš přitakal: „Přesně! A nebo alfatétagama jako na amerických univerzitách!“

Starší muž na ně pohlédl a jeho výraz byl nepopsatelně vážný. Bylo to velmi zajímavé pozorovat rozhiňané studenty a muže, jež se tvářil vážně a důstojně. Pojednou pronesl:

„Vy si myslíte, že sou studentský spolky doménou jenom americkejch universit, jo? Kdepák, chlapče.“ Zachraptěl a upil zteplaného piva. „Jeden spolek byl aji na té universitě, kde teď studuješ. Ale je to příliš dlóóhéééé příběh, než abyste to chtěli slyšet.“

Studenti se na sebe udiveně podívali a muž pohlédl před sebe na stůl, kde v rukou “válel” pivo ve sklenici. “Bylo to tehdy jiný, než teďka,” začal bez vyzvání.

"Úplně jiný! To Vy o tom nemáte ani ponětí!"

V jídelně

Jakub prošel dlouhou chodbou a ocitl se v menze. Pohlédl na řadu u okýnka a proklel své zpoždění, „Kruci!“

Postavil se na konec řady a sledoval studenty, jak konzumují oběd. Po notně dlouhé chvíli došel na řadu a s jídlem se vydal hledat volný stůl, který si kupodivu dříve nevyhlédl.

„Hej, Bažante, sedni si k nám!“ zaslechl za zády. Otočil se a spatřil dva studenty 5. ročníku, jak si nápadně pochutnávají. Přisedl si a téměř šepotem sykl, „Neříkej mi Bažante!“

Oslovený se na něj podíval a pokýval hlavou. „Hele, seš v prváku a tak seš bažant, viď.“, řekl a pohlédl na přísedícího. „Jasně, Pražáku!“, potvrdil student naproti.

Jakub pohlédl do talíře a nereagoval. Bylo by to zbytečné. Uznal, že Pražák měl pravdu: byl v prváku. A to znamenalo, že byl bažant. Jen jej překvapilo, že se to tady ještě nosí.

Pražák dojedl a utřel si ústa o rukáv. „Bažante, tak jaká?“, zeptal se porozhlédl se přitom po menze, jakoby někoho hledal.

„Dobrý. Akorát mám hlavu narvanou k prasknutí!“, odpověděl Jakub.

„Hele ho, Bažanta!“, odvětil Pražák.

Jakub mlčky dojedl a porozhlédl se po místnosti. Byla plná studentů, jež se objevovali a zase mizeli v rytmu půlhodinových chvil pro oběd určených. 

Po chvilce jeho pohled utkvěl na studentce, jež si právě sedla o několik stolů dále od něj. Pozoroval ji a něco na ní bylo zvláštního. Byla pohledná, upravená, s krásnými blond vlasy. Zamyslel se, ale to nebylo to, co bylo na ní nezvyklého. Zaujalo jej spíše jak sedí a jak jí oběd. Seděla rovně a pohyby rukou a také to, jak jedla bylo velice zvláštní. Připadalo mu to až vznešené. Vůbec se nedívala kolem, pouze do talíře a vypadalo to, jako by se soustředila výhradně na to, co právě dělá. Tajně si přál, aby na něj pohlédla. Aby jí viděl do tváře. Nestalo se!

„Že je to tak?“, žduchl do něj Pražák. „Co?“, lekl se Jakub, „No, jasně.“

"Čoveče, seš jak bezduchej. Na co čučíííš?" prohodil Pražák a pohlédl stejným směrem jako předtím Jakub. Jeho pohled se zastavil na studentce. Pohlédl zpět na Jakub a povzdechl, "Tak na to zapomeň, na ni nemáš!"

Jakub zčervenal, sklonil hlavu a nabral polévku do lžíce. Pak zvedl hlavu, "Proč jako?" Pražák natáhl nohy pod stolem a zatvářil se jako starosta. "To víš, Krásný tváře." řekl a pohlédl na přísedícího (doteď nepojmenovaného) studenta. Ten se pousmál a pohlédl na Jakuba, "No jo, Krááásný tváááře."

Jakub nechápavě kroutil hlavou. "Tomu nerozumím. Jaký Krásný tváře, o čem to tady mluvíte?"

"No jo, dyť já to říkal, že je to bažant!" vyštěkl Pražák a poplácal Jakuba po zádech. "Tak se zvedej, jdeme! Vysvětlíme Ti to v hospě!" Pražák vstal a vydal se ke dveřím. Jakub jej následoval o záměrně prošel kolem studentky, jež právě dojedla a utírala si kapesníkem ústa. Na vteřinu zvedla hlavu a pohlédla na vedle ní procházejícího Jakuba. Ten pohled však nebyl nijak osobní, pouze se podívala na toho, kdo prošel kolem ní, aniž by mu věnovala jakoukoliv pozornost. To mírně Jakuba vyvedlo z míry. Byl zvyklý na to, že se na něj dívky dívaly se zájmem. Aby ne, vždyť Jakub byl pohledný mladý muž s atletickou postavou a uhrančivým pohledem jeho průzračně modrých očí. 

Pražák otevřel dveře a všichni vešli dovnitř restaurace s poněkud "neprůhledným" mikroklimatem.

"Hele, tady je flek. Sitdaun!" kvíkl Pražák a ukázal na ospalého číšníka tři prsty.

Cesta z vlaku

"Už ať jsem doma," pomyslel si Jakub, když hleděl z okna vlaku, jak pomalu ubíhá poněkud rozmazaný obraz krajiny. Trochu jej bolela hlava, protože nebyl na "tolik" vypitých piv zvyklý. Ostatně nebyl na alkohol zvyklý vůbec, vždyť přece sportoval!

Na nádraží se vyšoural z vlaku a dal se pomalým krokem směrem domů.

„Jakube! Počkej!“ uslyšel za sebou a prudce se otočil. „No jo, naše architektka.“ zvolal na k němu spěchající dívku. „Ahoj Jakube! Tak jak ses dneska měl ve škole?“

Tuto otázku přímo nenáviděl. Zejména od rodičů, prarodičů a kamarádů. „Jak ses měl ve škole?“ Znělo to jako parafráze. Na Janu se však nemohl zlobit, protože tu otázku pokládala jinak než jiní. Od ní to neznělo tak „formálně“. „Nic moc! A ty?“

Přehodila si kabelu na druhé rameno (vzdálenější od Jakuba) a vzdychla: „Měli jsme terénní cviko. Takže jsem uhoněná jako ….“

„Jako co?“

„Jako nic!“ začervenala se, protože uviděla, že Jakub vytušil, které zvířátko chtěla zmínit. Oba se tomu zasmáli a vydali se cestou k domovu. 

"Sem se chtěla zeptat, budeš mít v sobotu večer chvilku?" zeptala se aniž na něj pohlédla.

"Proč jako, abych si umyl nohy?"

Oba vybuchli v prudký smích a několik lidí jdouce před nimi se na ně otočilo.

Po chvilce hihňání se konečně uklidnili.

"To nemyslím! Budeme mít táborák se štěňaty a tak .."

"Ty ještě vedeš pionýry?" přerušil Janu Jakub a pokyvoval nevěřícně hlavou.

"Tak mě to ba!" hned se ohradila.

"Sou to poslušný děti a náhodou je mi s níma príma!" zapěla.

"Je s níma príma!" zatrylkoval Jakub a zase oba propukli ve smích.

Jakub se podíval na smějící se Janu a přistihl se při myšlence, že je mu s ní dobře. Jana byla jiná než ostatní holky z vesnice. Většina holek byly klasické puberťačky. Samej mejdan, táboráky s bečkama, atd. Kdo neměl aspoň motorku Pionýra, tak se na něj ani neusmály. Jana, ta byla jiná. Bydlela na druhé straně vesnice a málokdy jste ji viděli venku. Doma pomáhala s pracemi a pak si (pokud bylo teplo) sedla na mez a četla knihy. Jednou ji Jakub potkal při této příležitosti. Chodil tehdy s jednou holkou, Ivankou, a oba se šli projít do lesa. Vraceli se právě cestou kolem Janina domu. Ona tehdy seděla a četla tak zarytě, že je téměř neslyšela přijít blíže. Pak se lekla a rozesmála vlastní reakci. Ivanka se nahnula blíže a zeptala se jí co čte. Jana něco odvětila a Ivanka se odtrhla.

"Už půjdeme, lásko!" políbila Ivanka Jakuba a táhla jej za ruku pryč. "Čau, Jani!" Pohlédla na Jakuba a velmi, velmi nenápadně zvedla ruku na pozdrav a neznatelně se usmála. Bylo to takové zvláštní a na Jakuba to zapůsobilo. Nikdy se Ivanky nezeptal, co jí tehdy odpověděla Jana. Jedno však věděl dobře, najednou mu byla Ivanka cizí. Prostě se mu nějak odcizila a tehdy myslel více na Janu, než na Ivanku.

Je však zajímavé, že k Janě cítil Jakub určitou úctu a nechtěl se k ní chovat tak, aby si myslela, že má o ni zájem. Sám ani nevěděl, proč. Prostě měl Janu rád jinak, než ostatní holky.   

"Jsem doma!" řekl zbytečně Jakub Janě a pohlédl na dům svých prarodičů.

"Se máš! Musím ještě do kopce!"

Zasmál se, "Čau!"

Tváří v tvář

Jako obvykle si druhý den ráno Jakub vykračoval z domu směrem k nádraží. Minul několik domů a podél pole si pískal oblíbenou píseň z nového alba Petra Nováka, Já budu chodit po špičkách (tu původní verzi z roku 1967 – pozn. autora). Příhodný název pro ranní procházku směrem na nádraží.

Avšak po chvilce zmlkl a šel sám mlčky s hlavou "zabořenou" k zemi.

Přistihl se, že neustále myslí na Krásné tváře a studentku, jež jej včera tak zaujala. Chtěl by ji spatřit a poznat ji blíže. Avšak vůbec nic o ní nevěděl. Do kterého ročníku a který obor studuje? Jaký má rozvrh a kde by jí mohl potkat? Začal spekulovat, které místo a doba by byly nejhodnější. Menza se mu zdála jako nejvhodnější a tak přemýšlel jak to provede.

Osud Jakubovi nepřál, neviděl ji celé dva týdny. Tu dobu nenesl nijak lehce. Nemohl se soustředit na studium a hodiny přednášek a cvičení plynuly jakoby kolem něj. Uvědomoval si, že ikdyž ji skoro vůbec nezná, moc mu chybí. Neustále na ni myslel a doufal, že na ni někde narazí. Jednou si chtěl vypomoci radou, ale nechtěl dávat najevo co cítí, zejména Pražákovi a jemu podobným.

Už propadal beznaději, když jí potkal. Tak jak to v životě bývá, bylo to nečekané a Jakub byl překvapen, že nebyl schopen slova.

Šel právě po chodbě do Muzea koster (jak studenti říkali Osáriu) na samostudium anatomie a vytahoval si z tašky bílý plášť. Moc mu to nešlo a z tašky nevytahoval pouze plášť, ale i pár věcí, které upadly na zem.

"Hele, ztrácíš poklady!" Uslyšel za sebou dívčí hlas, který mu byl neskutečně milý. Ohlédl se a poprvé ji spatřil tváří v tvář. Stála metr před ním. Na sobě bílý svetr ke krku, černé přiléhavé kalhoty a nataženou ruku k Jakubovi. Pohlédl na její rozevřenou dlaň, kde ležela omšelá starodávná mince. Jakub nebyl schopen reagovat a díval se stále do jejích očí. "Je to přece Tvoje?" řekla a usmála se na něj.

"Jistě!," vysoukal ze sebe konečně a natáhl se pro svou památnou minci, kterou nosil pro štěstí.

Na moment se oba upřeně dívali do očí. Víte, je to takový ten moment, kdy se může rozhodnout o mnoha věcech.

Trošku, ale téměř neznatelně, se na něj pousmála a v očích se zalesklo. Pak se náhle otočila a vydala se svou cestou. Jakub se za ní smutně díval a až za poměrně dlouho zvolal, "Děkuji!". To už dotyčná neslyšela a Jakub si teprve teď uvědomil, že jí nepoděkoval, tedy nepoděkoval tak, aby to slyšela. To jej začalo pálivě mrzet. Byl slušně vychovaný a takové "fopa" neměl vůbec připustit! Vůbec se zachoval špatně. Tak to nikdy nechtěl! Chtěl, aby ji nějak zaujal, aby se mohli dát společně do řeči. Někam ji pozvat, nebo si s ní promluvit kdekoliv ve škole. Prostě to zvoral! Fakt to zvoral!

Po chvilce si navíc uvědomil, že ji potkal náhodně a stejně tak náhodně ji může potkat příště. Ovšem třeba za několik dnů či týdnů. To je rozesmutnělo ještě více a taky rozeštvalo. "Bože, já jsem to ale blbec!" odlehčil si na svou adresu.

 Celý zbytek samostudia na osáriu probděl jen tak v myšlenkách a neodnesl si z něho nic, ani ten puch koster….

Zkouška z fyziky

Tak jak si to Jakub soukromě předpověděl, skutečně nepotkal "svou vysněnou" studentku několik týdnů. Čas běžel rychle a blížilo se zkouškové období a Vánoce. Je jasné, že právě doba svátků příliš nepřispívá nešťastně zamilovaným, ale.... Moment! Byl vůbec Jakub zamilovaný? Co k ní cítil? Byla to láska? Těžko říct, ale co je to, když při pomyšlení na ni se mu rozbušilo srdce a cítil takový ten "divný" pocit. Byla to láska? Ať to bylo cokoliv, touha po ní ji poznat byla motorem Jakubova života. Avšak, co teď? Říká se, že na podobné problémy pomáhá pořádně zaměstnat mysl. A to Jakub udělal. Otevřel skripta, knihy, poznámky a "študoval" od rána do večera. Nikoliv jen pomyslně, ale reálně. Opřel se do toho tak, aby jeho mozek zemdléval a nepřipustil hlubší myšlenky věnované tamté.

Ty dny se mucinózně táhly, ale Jakub měl jediné štěstí, že měl toho tolik. Udělal všechny zkoušky a čekala jej poslední.

Seděl ve vlaku a místo opakování učiva se radši díval z okna na ubíhající krajinu.

"Zdarec!" uslyšel a pohlédl k otevřeným dveřím "kupéčka". Mirek si přisedl a na klín položil skripta.

"Čau, taky jedeš na zkóóšku?" zeptal se zbytečně a Mirek se až nešťastně zatvářil, "Nic neumím. Dneska letím jak holohlavej kapr!"

Oba se zasmáli.

"Taky du na průbu! Biofyzika!"

"Hrome! Taky si vybral!" řekl Mirek a znovu se zasmáli.

Měl ji za sebou. Kráčel čerstvě zasněženým chodníkem za zvuku křupajícího sněhu a sám nevěřil, že to má za sebou.

"Bože! Nemůžu to pochopit, jak jsem to mohl udělat?!"

Před ním zápasila mladá maminka s kočárkem, jehož kola se bořila do sněhu a kočárek se tak stával neovladatelnou, těžkou vlečkou.

Nepřemýšlel dlouho a radostně zvolal: "Počkééte, já Vám pomůžu!" přiběhl až radostně a pomohl mamince na druhou stranu cesty, kde bylo sněhu kupodivu méně.

"Není zač!" otočil se a jeho myšlenky se vrátily ke zkoušce.

Zkouška to nebyla nijak těžká, ale Jakub nebyl příliš ten "akademický" typ studenta. Mnoho věcí se učil nazpaměť a nerozuměl jim. Z toho člověk nemá dobrý pocit, protože čemu nerozumíte, to se tak nějak těžko vysvětluje zkoušejícímu.

Pan docent byl tentokrát mírný a některé nedostatky v odpovědích nebral příliš závažně. No, ale dvojka přistála do indexu jako Gagarin na Měsíci!

"Skvělá dvojka!" pyšnil se sám na sebe a potutelně se usmíval. Počkal na tramvaj a už se těšil domů.

Bylo to zajímavé, ale byla to poslední zkouška, u které Jakubovi bylo jedno jakou známku dostal. Tu příští konal s daleko větším zaujetím k získání nejlepší známky. Proč?

Protože osud je nevyzpytatelný jako ochočená veverka, posuďte sami.

Začal letní semestr. Znáte to, sejdete se po pár týdnech úporného študýrování a začíná vám trošku lehčí část školního roku. Jakub se však na něj těšil nejen pro tento důvod. Jeho cíl nambrvan byl jasný: udělá vše pro to, aby potkal tu studentku. Potkal a poněkud pozdě s omluvou poděkoval za tu zvednutou minci. Prostě tento úkol si sám sobě uložil a přes něj nepojede vlak.

No, jo. To se lehce řekne. Univerzita má několik tisíc studentů a nalézt tu pravou bude tzv. jehla v kupce sena.

Ač to tak nevypadá, osud byl k Jakubovi mimořádně milostivý. Nepřihrál mu sice do cesty onu studentku, ale Jakub se setkal s jedním studentem, který o Krásných tvářích ledacos věděl. Respektive toho věděl mnoho, protože byl sám členem tohoto spolku.

Znám Tvé jméno

"Votoč to do sebe!" zaburácel Mirek na celou hospodu a zvedl skleničku jako první. Přidali se Jakub a další studenti z ročníku.

"Na nás!" pokračoval a ostatní si společně ťukli.

"Chlapi, zkóškový uteklo rychle a teď máme chvílu veget! To je třeba pořádně zapít!"

"Míro, trošku přibrzdi tempo!" řekl Jakub a zaťukal na hodinky, "Je dost brzo se takhle střískat po ránu!"

"Přesně!" odvětil Pavel a s úsměvem dřevorubce dodal, "A pak, že máme pít s Mírou!"

Studenti se zasmáli a po chvilce se dali do řeči a řešili typické studentské záležitosti: školu, holky, fotbal, pivo, atd.

Najednou se u stolu objevil zvláštní student. Přišel velmi nenápadně a potichu, prakticky zcela neviditelně. Na sobě měl černé kalhoty a dlouhý černý kabát. Stříbrné brýle zvětšovaly jeho modré oči a krátký střih vlasů společně s černou šálou nabývaly elegantního vzhledu. Neznatelně zvedl ruku na pozdrav.

Až si jej všimli, pohlédli na něj a ztichli. Bylo to jako v nějakém filmu, kdy se rozburácená hospoda ve vteřině ztiší jakmile se ve dveřích objeví "někdo" či "něco". Opravdu všichni, co seděli kolem stolu, se přestali bavit a pohlédli na studenta.

"Nechci rušit, ale máš to Pavle?" pronesl velmi zvláštně a pohlédl do rohu k Pavlovi.

"Jo, jasně!" Pavel vstal a ze své tašky vytáhl pár zabalených gramofonových desek, "Só, všecky! Díky za půjčení!"

"Není zač!" odpověděl s nadhledem a porozhlédl se po restauraci. Pak pohlédl na hodinky a dodal, "Mám chvilku, mohu si přisednout?"

"Jasně!" řekl Jakub a posunul svou židli více na bok. Student se posadil a po chvilce přišel číšník a chystal se postavit před studenta pivo. Ten se na něj podíval pohledem, který v sobě kloubil překvapení a zároveň jistou troufalost. Avšak na svůj výraz až příliš klidným a rozvážným tónem dodal, "Nikoliv, děkuji. Prosil bych jednu kofolu!"

Všichni se dali do řeči. Příchozí student se příliš nebavil. Většinou poslouchal a sem tam přitakával či se díval na hodinky. Připadalo to tak, že je vysoce nad věcí. Jako kdyby zde seděl jen tak a utrácel čas. Jakub se k němu naklonil a zeptal se: "Po ránu nepiješ pifko?" Student se na něj podíval a trošku se pousmál. "Kdepak po ránu, My nepijeme alkohol vůbec!" Jakub se zarazil. "My!" Kdo My? Koho tím myslel?

Po chvilce mu to "docvaklo". No jasně, von je od Krásných tváří! Že to Jakuba nenapadlo dříve! Překvapení bylo ihned vystřídáno myšlenkou na "tamtu".

Mohl by se jej zeptat, mohl by zjistit jméno a konečně ji najít. Jakubovi se rozzářila tvář a obrátil se ke studentovi. Než otevřel ústa zamyslel se. Hrome, jak se jej má zeptat? "Hele neznáš tam u Vás nějakou studentku s blond vlasy, která se mě libí? Chtěl bych si s ní povykládat!" No, nic moc způsob, ale jak se měl vlastně Jakub zeptat? Měl se vůbec na ni ptát? Risk je zisk a tři vypité piva přejí statečným!

"Prosím Tě," obrátil se ke studentovi, který na něj zvědavě pohlédl, "potkal jsem jednu z Vás, která mi zachránila vzácnou minci. Zapomněl jsem ji poděkovat a teď ji nikde nemohu najít. Patří k Vám a já bych ji chtěl poděkovat osobně." Student se zatvářil neutrálně, ale bylo vidět, že příliš ochoty z něj nezářilo k odpovědi.

"Tak nic!" rezignoval Jakub a mrzela jej tato prohra. Mrzelo jej, že dal najevo svůj zájem a žádná reakce. Žádná. Opravdu žádná. Opravdu žádná? No tak trošku pomožme Jakubovi!

Student upil kofoly a pohlédl na Jakuba. Bylo vidět, že to dělá nerad, ale z jeho úst se vydralo spásné: "Jak vypadá?“

Jakubovi se vrátila krev do žil a nahnul se blíže. "Blond vlasy a .." Průser! Jak vlastně vypadala. Proboha, nemohl to ze sebe dostat! Ve svých myšlenkách a vzpomínkách ji znal tak, že by vyjmenoval buňky, ze kterých se skládá. A najednou nemohl popsat základní podobu! "Je moc, no, je pěkná a milá. Má takový, hm. Takový pěkný pohled. A měla na sobě bílý svetr."

Celou dobu se na Jakuba díval a bylo mu již od první chvíle jasné, že Jakuba studentka zajímá více než jen pro poděkování. Nedal však znát nic a pohlédl nahoru ve víře vzpomínek na členky odpovídající popisu.

Konečně se ústa pohnula a Jakub zbystřil. "Milada! Myslím, že je to ona." řekl.

"Milada?" rozlila se u Jakuba mírná blaženost ve výrazu. Tak Milada. Konečně zná její jméno a je ji blíže. Těšil se, že ji najde a konečně si s ní bude moci povykládat. Zasněně pohlédl na druhou stranu do zamlženého okna a přestal vnímat okolí.

No jo, ale i tak to nebude zcela jednoduché. Uvědomil si, že znát její jméno ještě nemusí být výhra v loterii. Respektive to žádná výhra není!

Nevadí, může se zeptat do kterého ročníku chodí a co studuje za obor. Pak si zjistí její rozvrh a naplánuje "náhodné" setkání. Omluví se za "nepoděkování" a pozve ji na ..., třeba na kofolu či zmrzku. Zmrzku v únoru? No nic, tak na zákusek do cukrárny. Vždyť je to jedno, hlavně aby byl s ní.

Jakub se otočil zpět "ke stolu" a pootevřel ústa k finální otázce. "Kde je?" zeptal se překvapeně, když zjistil, že člen Krásných tváří zřejmě "zvedl kotvy".

Tramvajová zastávka

Dny pomalu (pro Jakuba) a rychle (pro ostatní) minuly a pomalu se blížilo vysněné jaro a s ním tzv. jiná nálada. Jakub měl smůlu, neboť i přes informace, které měl, nebyl schopen "vystopovat " svou studentku, Miladu.

Zase, jak to již v životě bývá, se vlivem osudu odehrálo něco, co mu Miladu přiblížilo!

Jakub stál na tramvajové zastávce u univerzity a přemýšlel o zítřejším cvičení z chemie a protokolu, který měl za úkol vypracovat. Díval se do země a de facto nevnímal okolí. Dá se říci, že byl tzv. mimo dění.

Několik studentů a studentek postávalo opodál a "natahovalo krky" doleva pozorujíce tramvaj č. 9, která se pomalu přibližovala. Jakub to nevnímal, slyšel jen zvuk a pasivně čekal. Tramvaj přijela a zastavila. No a jak to tak bývá, studenti hrrrr dovnitř, nevnímaje nic.

"Sakra, narváno jak v Tuzexu!" zanadával Jakub, který rezignoval na "boj o místo" v tramvaji a rozhodl se počkat na další.

V tom se odehrála zajímavá scéna. Do přeplněných otevřených dveří se snažil dostat student. Měl na sobě poněkud omšelé oblečení: staré tesilky, šedou bundu, barevnou čepici a tašku přehozenou přes rameno. V ruce svíral hůl a Jakub si uvědomil, že je tělesně postižený.

Měl zřejmě zkrácené šlachy na nohou a atrofované svaly. Nemohl dostatečně nadzvednout nohu, aby dosáhl na "schodek" tramvaje. Jakub a ostatní lidé kolem pozorovali tuto marnou snahu studenta. Konečně se mu podařilo nohu zvednout a našlápnout na stupínek.

Najednou neviditelná síla způsobila pohyb namačkaných studentů směrem ven ze dveří a postižený student ztratil rovnováhu právě ve chvíli, kdy se studenti na něj namačkali. Pochopitelně se neudržel a spadl na zem. Nemohouce se ihned snažil vstát, ale nešlo mu to. Bylo vidět, že je z toho nešťastný. Okolo stojící nereagovali a vzadu za Jakubem byl dokonce slyšet "úšklebek" na adresu studenta.

Jakub neváhal, položil svou kabelu na zem, přistoupil a sklonil se ke studentovi. "Pomůžu Ti, chyť se mne za ruku!"

"Děkuji moc!", řekl student v okamžiku, kdy se postavil s Jakubovou pomocí. V tom okamžiku se dveře tramvaje zavřely a tramvaj se dala do pohybu po klasickém akustickém signálu.

"Ještě hůlka!", řekl Jakub a podával ji chlapci, který těžce držel rovnováhu bez této nutné pomůcky.

"Ještě jednou Ti děkuji!", řekl student a odhrnul si čepici více z čela směrem nahoru. "Není zač, v pohodě!", řekl Jakub a pohlédl kolem na studenty, kteří stáli opodál a stále se dívali na Jakuba a postiženého studenta. Jakuba to zahřálo. V duchu si říkal, jak je to možné, že nikdo kromě jeho tomu studentovi nepomohl. Jeho myšlenky po chvilce přerušil hlas. "Já jsem Roman, Roman Trčka." řekl student a podával Jakubovi ruku. "Těší mne, já jsem Jakub!" opětoval a oba si zatřásli končetinami.

"Co studuješ?"

"Zootechniku, první jár!" odpověděl Jakub.     

"Hmm, já jsem ve čtvrťáku na mechanizaci." řekl Roman a pohlédl na Jakuba. Čepice se mu opět posunula dolů do čela a Roman ji rychlým pohybem vrátil zpět. Jakub se mírně pousmál.

"Hele, už nám letí ponorka!" řekl sarkasticky Jakub.

"Dófám, že nebude tak narvaná!?" podotkl Roman a otočil se směrem k přibližující se tramvaji č. 9.

Oba nastoupili do poloprázdné tramvaje a Jakub nechal Romana sednout na místo. Stál vedle něj a pohlédl z okna směrem k "nástupišti". Tramvaj se dala do pohybu a lidé na zastávce se začali "pohybovat" podél okna.

V tom ji zahlédl! Ano, Milada! Stála na zastávce! Bože ona tam stála! Jakub pohlédl do zadní části tramvaje, aby ji ještě zachytil, než se tramvaj příliš vzdálí. Bohužel tam stáli lidé a dokonale mu zastínili výhled.

"Copak se stalo?" zeptal se Roman, který zaregistroval u Jakuba prudkou změnu chování.

"To nic," začervenal se Jakub, „Jen jsem někoho známého zahlédl.“¨

Jakub těkal očima a mozek pracoval na plné obrátky. Nemá co ztratit.

„Hele, něco jsem si zapomněl ve škole!“ křikl na překvapeného Romana a vyskočil z právě otevřených dveří na další zastávce. Dal se do rychlého běhu zpět ke škole. Podle něj to trvalo dlouho, ale určitě udělal alespoň svůj osobní rekord.

Doběhl k zastávce a dýchal s vyplazeným jazykem jako nevyspaný pudl. Oči jako laserové paprsky prozkoumávaly zastávku a přilehlé okolí. Nic!

„Kruci! Smůla jako vždycky!“ zanadával a uvědomil si jak je bolestivé takto neustále prohrávat s osudem.  

Konečně s Tebou!

Rezignovaně se otočil a šouravým krokem se ubíral nazpět. Nazpět? Ale proč nazpět k další zastávce?

"Já už hloupnu!" konstatoval a otočil se zpět. Byl rozpolcený a vše jej štvalo!

"To bylo od Tebe pěkné!" zazněl jemný hlas a Jakub pohlédl mírně napravo, kde stála dívčí postava.

Bylo to neuvěřitelné a snad nejméně pravděpodobné, ale byl to fakt. Stála tam! Byla to ONA! Milada stála dva metry od něj a Jakub byl "přiomráčen" z takového shledání. Neměl slov a cítil, jak mu adrenalin zrychluje srdeční rytmus. Nevěděl co má říct, i když si doma snad tisíckrát "přehrával" scénu jejich setkání. Teď, jako by to bylo vše pryč a on se cítil úplně beze zbraně.

Milada měla na sobě tmavě modrý kabát, černé p.... To teď není důležité!

"Co prosím?" dostal konečně ze sebe.

"To bylo od Tebe pěkné, že jsi pomohl tomu postiženému chlapci!" zopakovala Milada a pousmála se na Jakuba, který se "topil" v úzkých.

"To by udělal každý!" odpověděl neutrálně.

"Myslíš? Z těch dvaceti studentů, kteří tam stáli, jsi byl jediný!" kontrovala Milada.

Na to nebylo co říci. Nebo snad ano? Co lze vůbec říci na to, když někdo potřebuje pomoci a ostatní se od něj odvrátí. Zejména pokud se jedná o člověka, ke kterému nebyla příroda milostivá.

Jakub se nechtěl pouštět do debaty na toto téma, ale na druhé straně mu dávala určitou výhodu. Vždyť se ta příhoda vlastně stala před očima Milady a možná díky tomu jej oslovila.

Na druhé straně měl jeden problém: tramvaj, která se přibližovala. To bylo nejhorší, protože pokud Milada nastoupí, tím se jejich setkání automaticky krátí. Mohl by sice jet s ní, ale to bylo příliš krátké oddálení. Proto musel něco vymyslet.

Jenomže, zkuste na něco v jeho situaci přijít! Konečně se setkal s osobou, na kterou myslel měsíce, po které spílal osudu, proklínal všechny Márfyho zákony, záviděl zamilovaným, šťastným, nenáviděl náhody a prohry, atd. V takovém případě jeho mozek nebyl schopen ani počítat malou násobilku.

Chvilka ticha se prodlužovala a bylo třeba něco říci.

Jakub těkal očima po Miladě a bylo z jejího výrazu zřejmé, že čeká na jeho reakci.

"Nemám co ztratit!" řekl si pro sebe a rozhodl se ji oslovit přímo.

"Milado, chtěl jsem Ti něco důležitého říct a to už před několika měsíci!" řekl po nádechu.

Překvapilo ji to. Překvapilo ji, že ji oslovil jménem a také ta doba, několik měsíců, ji připadala "divná".

"Ty mne znáš?!"

"Ano, znám Tě už dlouho!" řekl rychle.

"Dlouho?" nadzvedla obočí.

"Ano. Promiň, já jsem Jakub!" natáhl ruku k Miladě. Uchopila ji a řekla celkem zbytečně: "Já jsem Milada!"

Oba se tomu pousmáli a Jakub ji takto viděl poprvé. Tedy poprvé jak se usmívá. Víte, to jsou vjemy, které Vás buď utvrdí a nebo odvrátí. No a v případě Milady to bylo to první. Teprve teď si Jakub uvědomil, v jakém je "průseru". Ale proč v průseru? No, jak se to vezme, ale v jeho případě být po uši zamilovaný, to byl průser!

Pohlédla na něj upřeně a řekla spisovně, "Co jsi mi chtěl říci?"

Znejistěl. Znejistěl, zda ji  to má říci nyní a nebo ... No jasně! Někam ji pozve.

"Je toho hodně a zabere to trošku více času. Věřím, že jej nemáš mnoho a zřejmě spěcháš ...." taktizoval.

Pohlédla na hodinky a poté na Jakuba.

"No, moc času sice nemám, ale ....."

Jakub se zachvěl. Znáte to, je to jako v soutěži, kde vyhlašují první místo a Vy čekáte na první písmeno jména, které zazní!

Zřejmě si všimla jak je Jakub napnutý a uvnitř ji to trošku zahřálo.

"No, moc času sice nemám, ale kamarádka počká." pronesla záchranná slova.

"Tak to je super! Mohu Tě někam pozvat?" téměř vyštěkl Jakub.

"Můžeme si třeba sednout tam na ty lavičky v parčíku" navrhla a oba se vydali k lavičkám v parčíku před školou. 

S pravdou ven!

 „No a pak jsem Tě dnes konečně potkal!“ dokončil svůj dlouhý příběh Jakub a pohlédl na Miladu. Bylo těžké něco konkrétního vyčíst z její tváře. Byla překvapená, to ano. Zároveň se trošku mračila. Byla trošku rozrušená, protože Jakubův příběh nebyl rozhodně všední. No a ta vytrvalost už rozhodně.

Teď se však karta obrátila: Jakub ji vlastně nepřímo vyznal své city a ona na to musela reagovat! A to bylo nesnadné. Vždyť jej vůbec neznala. Viděla jej několikrát a de facto si ani neuměla vytvořit názor. Pohlédla na něj a bylo vidět, že Jakub na její slova čeká. Čeká!

„Víš, já jsem … Chtěla bych Ti poděkovat za to, co jsi mi řekl!“ Pohlédla před sebe a těkala po zavřených oknech Lesnické fakulty. „Ještě se mi nikdy nestalo, že by mě někdo takhle… No, jak to říci?“ 

Znovu na něj pohlédla. „Je to od Tebe milé, Jakube!“

Oba se dívali přímo do svých očí. Byly to upřené pohledy a k tomu nekonečné toky myšlenek. Ptáci jim ve větvích aleje "hráli" nesmrtelnou ódu a ke zvukové kulise se přidávali hloučky procházejících studentů a projíždějící auta a tramvaje.

Sklopila zrak, „Promiň, ale už musím jít!“ Vstala a Jakub rovněž. Nadechla se a chtěla něco říci.

„Jsem ráda, že jsem Tě poznala!“ natáhla ruku a Jakub ji uchopil. Cítil hebkou kůži a zvláštní pocit. Beznaděj. Odchází! Mozek mu zcela vypnul.

„Jistě, já taky!“

„Tak, tak, ahoj!“ pomalu se otáčela.

„Milado! Mohl bych Tě vidět?“

Přemýšlela. Neřekla hned něco. Prostě přemýšlela. Uslyšeli zvuk přijíždějící tramvaje.

„Tak, tak třeba tady zítra ve tři!" konečně zvolala a rychle vběhla do právě zavírajících se dveří tramvaje, jedoucí na druhou stranu.

Jakub ji zamával na důkaz toho, že s termínem souhlasí (aby taky ne!) a vydal se pěšky směrem k nádraží. Ani si nepřejte vědět, co mu běželo hlavou: radost, smutek, hněv na sebe, atd. Co lze taky očekávat od člověka v jeho stavu.

Jakub - jaký je?

No, ale nyní k dalším událostem.

Pro Jakuba bylo důležité nejen to, že Miladu potkal, ale zejména další schůzka (rande?), kde ji mohl poznat blíže. Vždyť o ní skoro nic nevěděl.

Moc dobře si uvědomoval, že je Milada úplně jiná než ostatní studentky. To pochopitelně vyžadovalo jiný přístup a to nebyla Jakubova parketa (upřímně řečeno). Tím nechci říct, že byl Jakub prototyp kluka - muže, který tzv. oblboval holky svým vtipem a "šarmem". Avšak mnohdy se tomu přibližoval. Pamatuji si jednou, jak někde na tancovačce v Ivančicích vběhl mezi tančící mladé holčiny a dělal blbosti jak malej kluk. Mával v předklonu rukama jako slepice a pohyboval hlavou jako technik od Vitany. No a holky byly z toho paf.

Nebo někde na "čajích" v Kounicích tančil s holkou a z ničeho nic začal tělem napodobovat sbíječku. No ještě teď má člověk křečovitý úsměv na tváři při vzpomínce na tyto "ekstempóre".

Na druhé straně se však Jakub taky dovedl vybíravým způsobem dvořit, pokud měl tzv. dobrý den. To však nebylo příliš často. Vzpomínám si na jednu příhodu, kdy si hrál na reportéra nějakých novin. Možná tento trik znáte. Chodil po zábavě a všímal si osaměle sedících slečen. Pak k nim přistoupil a představil se jako reportér a vyptával se na různé věci: spokojenost s hudbou, obsluhou, místem, toaletami, atd.  Tím se dostával do rozhovoru, který mohl kdykoliv "namířit" kam potřeboval. No, někdy to zabralo a někdy zase ne.

Tedy?

Ať už byl Jakub jaký chtěl, to nic neměnilo na tom, že byl hrozně nedočkavý a "celou noc" podvědomě přemýšlel o tom, co bude zítra. Ve škole nedával pozor a vyhýbal se rozhovorům s kamarády.

Představte si, že na Miladu čekal již od dvou, přitom měli sraz až ve tři. Předčasně odešel z přednášky ze zoologie, protože z ní nic neměl a vydal se k parčíku.

Sluníčko svítilo a byl celkem příjemný den. Tedy příjemný na to se posadit a strávit zde pár chvil.

Jakub seděl na lavičce a v hlavě mu probíhalo vše od začátku až po tu neuvěřitelnou náhodu. Zamyšleně se díval do trávy před sebou, který se jemně vlnila v rytmu orientálního tance.

Tu náhle zpozoroval blížící se stín a pohlédl vzhůru.

V ten samý okamžik uslyšel, "Ahoj, Jakube!"

Byl to Roman, Roman Trčka. Ten student, kterému pomohl vstát.

Romanův příběh.

"Ahoj!" opětoval pozdrav a poposunul se a uvolnil místo. "Nebudu Tě votravovat! Asi na někoho čekáš, že?" řekl Roman a pohlédl kolem.

"To ne, tedy, to nevadí. Sedni! Mám scuka až za .." pohlédl na hodinky, ".. za 40 minut!"

Roman se pousmál a přisedl si k Jakubovi. Chvilku "plkali" o ničem, ale každá minuta navíc zvyšovala Jakubovi adrenalin v krvi. Roman to vypozoroval a zeptal se, "Asi bych měl jít, že? Ať Tě již nezdržuji!"

Jakub se na něj podíval a bylo mu Romana trošku líto. Dobře si vykládali a ...

"Nemusíš, ještě je čas!" kontroval Jakub, ale až tak upřímné to nebylo. Pak se podíval před sebe na zeď Lesnické fakulty a opět na Romana.

"Víš, čekám tady na jednu holku!" konečně přiznal. Roman se pousmál, "Myslel jsem si to! Asi bys tu nečekal na nějakýho kluka!"

"Dej pokoj!" ohnal se po Romanovi Jakub a oba se zasmáli tak hlasitě, že se po nich otočil i řidič projíždějící tramvaje! 

Kupodivu cítil Jakub k Romanovi důvěru jako by se znali snad 10 let. Měl potřebu se vypovídat a podělit se s někým o své myšlenky, které jej zaměstnávaly skoro půl roku! Roman poslouchal a brzy se ve zkrácené verzi dozvěděl celý Jakubův příběh. Celou dobu seděl mlčky a střídavě se díval na Jakuba a před sebe do trávy. Neřekl ani slovo a pouze pokyvoval souhlasně hlavou. Jakub dokončil příval slov, vět, někdy nepochopitelných vazeb, které vznikaly pod tlakem emocí, a pohlédl na Romana. "Jsi jediný, komu jsem to řekl! " 

Roman neřekl nic, pohlédl na Jakuba a poté se podíval před sebe. Pak řekl něco, co Jakuba dost překvapilo. "Tak říkáš Milada, Milada Doležalová." Jakub sebou trhl, "Cože, Ty ji znáš, jak víš, že se jmenuje Doležalová?!"

Roman pohlédl na Jakuba, "Znám ji, znám všechny!" Jakub pohlédl překvapeně a zamyslel se, zná ji, zná všechny. Koho tím myslí? Snad ne "Krásné tváře"? Tyto povídačky či báchorky Jakub nikdy nebral vážně. Věřil sice, že snad existuje nějaký spolek studentů, ale v takovém tom normálním duchu. Sem tam se sejdou, něco naplánujou, pak si společně zahrajou fotbal či jdou na turistickou výpravu, na táborák, atd. Ano, přesně tak si Jakub představoval Krásné tváře. V každém případě jej Roman překvapil a hlavně tím, že znal Miladu.

"Jak to, že je znáš, tedy Miladu a ty ostatní?"

Roman se podíval před sebe a dlouze se zamyslel.

"Je to dost dlouhý a nudný příběh a nemáš na jeho vyslechnutí moc času! Pokud se nemýlím, za 20 minut máš tady rande!" řekl Roman a Jakub pokýval hlavou. "Hele, 20 minut není moc, ale co stihneš to stihneš, zbytek mi můžeš dát písemně!" Oba se zasmáli. Pak Roman začal. Mluvil pomalu a jasně, nepřeříkával se, nezasekával. Vypadalo to, jako kdyby četl knihu. Jakuba to překvapilo, protože takový projev byl neobvyklý.

"Ano, slyšíš dobře, byl jsem členem Krásných tváří!" Jakub byl přikovaný. To není možné, tak Roman byl členem spolku. Celou dobu předtím si s ním vykládal a přitom to nevěděl. De facto o nic nešlo, ale je to jako když Vám ....

"Byl jsi členem? Copak už nejsi?" Jakub asi vytušil.

"Podívej, byl jsem normální zdravej kluk. Před tím úrazem bylo vše v pořádku. Před dvěma lety jsme měli závody na kolech. Ale nebylo to jako obvykle na neveřejné trase. Byl to takový tajný závod, součást rituálu (k němu se ještě později vrátím, nebojte!). Vyjeli jsme z Brněnských Ivanovic a měli jsme dojet až před školu. Pršelo a cesta byla pěkně kluzká. Když jsem přejížděl tramvajovou kolej, ujelo mi přední kolo a já jsem se vyboural. Bohužel do mě z protisměru narazilo auto. Respektive mi přejelo nohy. Od té doby jsem chromej. Opakoval jsem kvůli tomu ročník. Pak jsem opustil Krásný tváře, kvůli kterým se mi to stalo! Opustit je bylo velmi těžké. To pochopí pouze ten, kdo tam vstoupí. Se svým zjevem jsem byl odepsaný. Proto jsem sebral veškerou hrdost a vystoupil jsem sám."

Jakub poslouchal Romanův příběh jako když sledujete film, který vás opravdu zajímá. Dával si do souvislosti střípky informací, ale nebyl schopen si z nich udělat nějakou reálnou představu o tom, co jsou to ty Krásné tváře! Nezbylo mu nic jiného, než se přímo zeptat.

"Romane, prosím, co jsou to Krásné tváře?!"

Roman na něj pohlédl a pak zaostřil do dálky,"Hm, Krásné tváře! Povykládám Ti to později. Teď už musím jít!"

"Ale, proč, přece....." bránil se Jakub odchodu. Roman se otočil a pajdavým krokem se kupodivu rychle vzdaloval. 

Pohlédl doprava a pochopil. Milada, právě přicházela! Jakub vstal s tepovou frekvencí bourající horní limity přístrojů a usmál se na přicházející Miladu, Miladu Doležalovou. Oplatila mu úsměv, "Ahoj! Promiň mi zpoždění. Čekáš dlouho?"

"Ahoj! V pořádku, právě jsem přišel!" zalhal Jakub. Oba se posadili na lavičku.

Na lavičce v parku.

"Tak jak jsi se měl ve škole?" zeptala se a pohlédla na Jakuba. Vzpomínáte? Tuto otázku Jakub přímo nenáviděl. Zejména od rodičů, prarodičů a .... Kupodivu mu od Milady nevadila. "Celkem dobře, ale teď se cítím lépe!" pohlédl na Miladu. Sklopila zrak. Nevydržela jeho pohled. Mírně ji dostal do rozpaků.

"To na Tebe tak působím?" zeptala se. "No, asi .. asi ano!" oba se usmáli. Poté si spolu vykládali o škole, o některých předmětech, učitelích, kamarádech ...... Bylo to zajímavé, ale po celou dobu se Jakub Milady nezeptal na nic, co by se týkalo Krásných tváří (to přijde později!).

Čas utíkal velmi rychle a jak už to tak bývá nachýlil se ke konci.

"Už budu muset jít!" řekla smutně zabarveným hlasem. "Já vím! Teda, jako že vím, že je už dost pozdě a že musíš jít!" krkolomně zareagoval Jakub a to Miladu trošku rozesmálo. Vstala první a Jakub ji následoval. Podala mu ruku a Jakub ji uchopil. Byl v rozpacích, to mu bude blahopřát?

"Bylo mi s tebou dobře, Jakube!" Zčervenal. Pohlédl na podané ruce a uvědomil si, že cítil jemnost její kůže. Chtěl ji držet za ruku celou věčnost! Pohlédl na ni. "Já jsem se taky cítil dobře, tedy jako s Tebou mi bylo taky tak dobře," mumlal a vykouzlil tím Miladě na tváři další úsměv.

"Asi bych měla jít! Tak ahoj!" řekla a pustila Jakubovu ruku.

Bože, odchází, Jakub zesmutněl jak opuštěná rozhledna. "Milado!" přistoupil k ní a políbil ji. Uhnula však hlavou na stranu a Jakub ji políbil na tvář. Neřekla nic, pousmála se a pak se pomalu otočila, vydala se na cestu domů a přitom se na Jakuba neohlédla.

Jakub stál a neustále se díval na mizející postavu Milady. Byl sice smutný, že musela odejít, ale zároveň byl plný vjemů a pocitů, které vyvstali s dnešní schůzky.

Dnešní schůzky? Hrome, vždyť se nedomluvili na další!!! !Bože, já jsem ale ...." zanadával Jakub při této myšlence. Co teď bude dělat? Jak zase Miladu objeví? Mozek pracoval na plné obrátky.

"Roman Trčka, jasně, ten mi pomůže!" vítězně prohlásil a odcházel na tramvajovou zastávku.

Po několika minutách zadumaný došel k opuštěné zastávce. No, opuštěné! Byl tady starší muž se psem, který na přicházejícího Jakuba "vystřelil" několik ostrých štěků. Jakub si toho nevšímal a myslel na Miladu.

V tom se objevily dvě přicházející postavy. Jakub stál ve stínu čekárny a proto na něj nebylo ze strany přicházejících vidět. Byl to muž a žena a šli poměrně rychlým krokem. U zastávky se postavy zastavily. Najednou něco řekl muž a žena na to odpověděla: "To nemyslíš vážně, Igore!" "Myslím a smrtelně!" odpověděl Igor a uchopil ji za loket.

"Rozejdeš se s ním a basta! Jinak letíš a o Krásných tvářích se Ti bude jenom zdát!" dodal a pustil ji. "Rozumíš, Renato!"

Pohlédla poraženě na zem a tiše odpověděla, "Rozumím!" Plakala a stopy po stékajících slzách se leskly ve světle pouliční lampy. K němu se za chvíli přidal sloup světla přijíždějící tramvaje č. 9. Jakub vyšel ze stínu, minul postavy a nastoupil do tramvaje. Za ním nastoupila Renata, která se celou dobu dívala do země a sedla si o několik sedadel před Jakuba. Igor zůstal venku. Tramvaj se rozjela.

Jakub přemýšlel a bylo mu nad míru jasné, že se jednalo o členy Krásných tváří a nějaký spor. Zajímalo ho to a uvažoval, jestli si má jít sednout za Renatou dopředu a zeptat se ji. Zeptat se ji na co? Nebylo to taktní! Chudák holka brečela a on nebyl zrovna ten týpek na utěšování. Nehledě na to, že by ho taky mohla poslat někam.

Těšil se domů, až si odpočine. Byl unavený a ve vlaku chtěl spát, alespoň tu půlhoďku. Nebylo mu dopřáno, naproti si sedli dva "maníci" a pouštěli rádio, a to nahlas. No, což, alespoň hráli na "rakušácích" pěkně a vypalovačka od The Who, Pinball Wizard, vyzněla opravdu pěkně (http://www.youtube.com/watch?v=ndxtuUA6L14)!

Vážný rozhovor s Romanem.

Druhý den vyhlížel Jakub Romana Trčku před áčkem. Věděl, že mají nějakou přednášku a i to, že Roman na ně poctivě chodil. Ostatně, co čekat od bývalého člena Krásných tváří, že? Konečně se v davu objevil a Jakub vyšel vstříc:"Ahoj, Romane!""Ahoj, Betmene!" reagoval Roman a oba se zasmáli, že byli ihned středem pozornosti. Poté popošli stranou a Jakub se zeptal Romana, zda by mu pomohl najít Miladu. Potřeboval vědět nějaké informace a konečně vědět její rozvrh. Ikdyž s tím mu asi Roman nepomůže.

"Upřímně, to nevím." řekl Roman a záhy dodal. "Mám nějaké kontakty na umírněnější členy Krásných tváří, možná by Ti v tomto mohli pomoci!"

"Super!" zajásal Jakub. "Hele, oni existují umírnění členové Krásných tváří? To jsem teda nevěděl. Musíš mi o nich povykládat!"

Roman se ohlédl doprava do davu studentů. "Jeden je támhle! Máme štěstí, pojď!" řekl Roman a táhl Jakuba za rukáv davem studentů. Na jeho okraji stál student, kterého si v zápětí Jakub vybavil. Byl to ten, který si k nim přisedl tehdy v hospodě a  prozradil Jakubovi Miladino jméno. Roman oslovil studenta: "Ahoj Dominiku!"

Dominik na něj pohlédl a bez hnutí mimických svalů odpověděl: "Zdravím, Romane! Dlouho jsem Tě neviděl. Jak se máš? Daří se Ti?"

Jeden by řekl, že se potkali staří kamarádi. Ale nebylo tomu tak. (Později se dozvíte, že Dominik a Roman byli rivalové. Ano, jejich společným cílem bylo srdce jedné z dívek, která vstoupila před mnoha lety do Krásných tváří. Byla to ... Ale teď ne, zpátky k věci.)

"Celkem dobře, Dominiku! Předpokládám, že i Tobě se vede dobře. Slyšel jsem, že jsi nadějný "šéf" Krásných tváří."

Dominik sebou trhl, "Ticho, tady o tom nemluv!" Jakuba překvapila tato reakce, jako bezdomovce pětistovka na chodníku. Copak se stalo, že tak reaguje? Ale vždyť je to jasný, prostě členové spolku se s nečleny asi nebaví o určitých věcech. Například o vedení spolku, což je interní záležitost. Chápu, ale na to se můžu teď tak z vysoka v….., vykašlat! Důležitější je zjistit jiné informace.

"Tak promiň, Dominiku! Nechtěl jsem porušit Vaše pravidla!" omlouval se Roman a poněkud uštípačně se přitom usmíval. Tato pravidla mu lezla krkem jako špatně polknutá Debrecínka. Nenáviděl takové svázání, nesvobodu a nemožnost jednat jak člověk chce. Na druhé straně chápal, že určitá pravidla jsou nutná a vstupem do Krásných tváří o určitou svobodu hold přišel. Pokračoval: "Vy dva se asi neznáte, poukázal na Jakuba, takže .."

"Ale známe." poznamenal Dominik a Jakub dodal: "Jojo, viděli jsme se."

"Zarputilý detektiv se jen tak nevidí" řekl Dominik a pousmál se. "Detektiv? Něco mi uniká?" překvapeně pronesl Roman. "ale, jen jsem se snažil zjisti jméno jedné slečny." vysvětloval Jakub a Roman hned pochopil, které bije. Chvíli se na sebe dívali. Dominik zřejmě pochopil a sám pronesl, "Snad ji zase nehledáte? Milada má tedy štěstí, že je v kurzu!"

"Jak to myslíš?!" vyštěkl Jakub. Dominik si popostrčil brýle více kaudálně. Bylo vidět, že velmi dobře ví o záměru Jakuba. Nějaké bližší informace o Miladě se mu nechtělo moc zveřejňovat. Zejména nečlenovi Krásných tváří. Bylo to ostatně proti mravnímu kodexu. Na druhé straně byl Dominik spíše "umírněný člen" a do jisté míry opakem šéfa Krásných tváří, Igora.

Dominik choval k Romanovi sympatie a to již v době, kdy byl v Krásných tvářích. Byl také jeden z mála, který odchod z tohoto klubu Romanovi rozmlouval. I v okamžiku, kdy mezi nimi stála Kamila, kterou oba hluboce milovali. Těžko říct, jestli právě sympatie k Romanovi či něco jiného přiměly "otevřít ústa".

"Dobře. Milada Doležalová chodí do třeťáku na zootechniku."

Jakub pohlédl na Romana a poté zpět na Dominika, "Díky, kámo! Máš to u mně! Určitě ti to oplatím!"

"To si nemyslím!" odvětil Dominik a pousmál se na Jakuba.

(No, přijde doba, kdy bude Dominik Jakubovi dvakrát více vděčný, ale nepředbíhejme, ať to má hlavu a patu!)

S Miladou.

Pokud máte jméno, příjmení, ročník a obor, pak je pátrání po Miladě lehké jako odoperovat poslepu žlučový měchýř holubovi. Druhý den stál Jakub na chodbě Studijního oddělení a horlivě zapisoval rozvrh 3 ročníku - 1. studijní skupiny zoo oboru.

"Dnes končí v 5 hodin na výživě!" pohlédl na hodinky, které ukazovaly tři hodiny a pět minut. Ty dvě hodiny budou ubíhat sakra pomalu!

Dovlekl se na Ústav výživy a krmení hosp. zvířat a posadil se na chodbě na lavičku naproti dveřím, za kterými probíhalo cvičení třeťáků. V určenou dobu se poněkud zvýšil hlasitý šum za dveřmi a to znamenalo konec cvičení, drnčení židlí, šoupání oblečení a tašek, atd. Otevřeli se dveře a studenti vycházeli ze cvičebny. Jakub se rychle postavil a horlivě těkal svým zrakem po osobách jako hladový upír uprostřed stáda ovcí.

Studenti vyšli ven a Miladu nezahlédl, znervózněl. Kruci, zřejmě chyběla. Tak to se může pochopitelně stát. Možná, že je ještě ve cvičebně. Popošel ke dveřím a opatrně nahlédl dovnitř.

Byla tam, stála naproti katedře a něco mluvila ke chlápkovi naproti v bílém plášti. Zaslechl, "Výborně! Příště vezmete cvičení za mně, slečno Doležalová!"

"To přeháníte, pane docente!" řekla skromně Milada, "Děkuji a na shledanou!" Otočila se a spatřila Jakuba, který sebou trhl malinko. Vyšla na chodbu, kde ji čekal. Pohlédla na něj a neušla ji trošku červenější barva Jakubova obličeje.

"Jak jsi mne našel?"

"Chtěl jsem Tě pozvat na lavičku do parku." upískl.

"Na lavičku do parku? Jak originální!" usmála se. "To se mi ještě nikdy nestalo! Vždycky to byla pozvání někam do podniku, na výlet, do kina, divadla."

"Tak to, tak to promiň, netušil jsem, že jsi tak náročná" svěsil hlavu a otočil se k odchodu.

Milada prohlédla, že hraje divadlo, a rozhodla se jej v tom nechat, "Tak ahoj a zase někdy!"

Jakub se rychle otočil zpět a pohlédl překvapivě na Miladu, která se schválně tvářila vážně. "To byl jen fór!" řekl a snažil se dostat situaci pod kontrolu jako brigádník v mauzoleum.

"Tak mi to nepřipadalo!" řekla přísně a hleděla Jakubovi přímo do očí. Po chvilce to vzdala. Když viděla mučícího se Jakuba, bylo ji ho líto. Usmála se na něj. Pak oba propukli v hlasitý smích, až se z cvičebny ozvalo: "Je tam někdo?"

"Rychle pryč!" pískl Jakub a oba se rychle vytratili z budovy.

Na lavičku nakonec nešli. Toulali se po ulicích v Černých Polích a vykládali si o všem možném. Zapadající slunce jim připomnělo konec dne a při pohledu na hodinky je překvapilo, že je po osmé. Jakuba napadlo, že bude Milada již chtít jít domů. Kde ale bydlí? Zřejmě na kolejích, kde jinde. Ty byly odsud nedaleko, ke smůle Jakuba. No nic, takový je hold život, když míjíte náměstí SNP a pomalu se šouráte Alešovou ulicí směrem ke Kohoutkám…..

„Tak už budeš asi doma, co?“ zeptala se Milada Jakuba….“Prosím?“ překvapeně pohlédl Jakub na Miladu. „Já nebydlím na kolejích, semeništi nemravnosti!“ Oba propukli ve smích a ….

„Myslela jsem si, že jsi klasický obyvatel kolejí. Minule jsi říkal, že nejsi z Brna a tak jsem myslela, že …“

„Jsem skoro z Brna,“ přerušil ji Jakub, „cirka 20 km. Vlakem půlhoďky plus cesta na vlak cirka 20 minut. Není to tak hrozný, zvyknul jsem si rychle. Navíc si člověk ve vlaku trošku odpočine.“

Zastavili se pod lampou a chvíli mlčeli. To je zajímavé, že se večer dvojice vždycky zastaví pod lampou. Asi kvůli světlu, ať na sebe vidí. A tak se Jakub podíval do očí Miladě a políbil ji. Jednou, dvakrát a pak „dlouze“. Objali se a zůstali v této poloze, dokud je neminul hlouček studentů, zřejmě vracejících se z nějakého podniku. Jakub doprovodil Miladu k zastávce a čekali spolu na tramvaj. A jako obvykle, každý jiným směrem.

Ve vlaku Jakub přemýšlel na tím, co dnes zažil a usmíval se dokola jako by vyhrál první cenu v konkurzu na let na Neptun. Je to zvláštní pocit, vracet se ze schůzky, na které jste prožili něco krásného. Neustále se Vám to vrací v mysli a svět je najednou o něco krásnější a život o něco lehčí.

„Jízdenky!“ charakterní baryton průvodčí přerušil Jakubovi snění, které si ponechal až na doma.

Neúspěch na pitevně

Ráno však nebylo moc příjemné - nebylo to nedostatkem spánku. Jakub si totiž chystal věci do školy a najednou si uvědomil, že jej čeká kolokvium z Anatomie. "A safra, do psích tonzil!!!" zahuboval na svou adresu a jeho výraz přitom připomínal řežbářský portrét učně prvního ročníku. „Co teď? Existuje nějaká možnost? No nic, narychlo to nabifluju a je to!“

Ono se to lehce řekne, že to člověk nabifluje. Ale nabiflujte tolik stránek z knížky. Nabiflujte odborné názvy, nabiflujte topografii a polohu, nabiflujte …….

Ve vlaku hltal informace z knihy a oči by z ní neodtrhnul ani kdyby kolem něj prošla britská královna Marie Terezie se svým dědečkem. Brno se hlásilo svým neopomenutelným vzhledem a Jakub vyskočil z vagónu jak ….. V tramvaji bifloval a vypadalo to, že to bude číst ještě za pochodu na pitevnu. Zajímavý, proč to dělal s takovým zaujetím? Asi je to jasný, co říkáte? Že by Krásný tváře? No, uvidíme.

Na chodbě před pitevnou stáli studenti z jeho skupiny a všichni měli otevřenou knihu a ještě se naposledy snažili vylepšit si paměťové skóre.

„Čau, umíš to?“ zeptal se Míra Jakuba a otázka zněla tak vážně, jako úvodní projev na sjezdu strany Zelených ve Vratimově.

„Nic, moc, sem na to úplně zapomněl, čeče…“ řekl Jakub a otevřel knihu. Pozdě, právě přicházel pan docent v bílém plášti a rozhlížel se po studentech, jako by někoho hledal. „Tak pojďte!“ otevřel dveře a vešel do pitevny. Studenti vešli dovnitř.

Po cvičení…..

„Jsem ti říkal, že jsem v p….“ vyštěkl Míra na Jakuba, který s pochopením hodným náčelníka lidojedů přitakal, „Já taky! Hrome, taková chyba – slezina. Slezina, chápeš to, takovej pitomej orgán, ani nevím, na co ji máme a já ji zrovna schytám. „ hleděl Jakub na Míru a dodal, „Čeče, jak jsi ty mohl bouchnout ze srdce? To je jednoduchý jak sáňkovat na koupáku!“

“Vole…“ oba se zasmáli, avšak do smíchu jim moc nebylo, protože si to musí opravit příští týden. To však píšou test z matiky a tak se jim to komplikuje.

Rozhodnutí

„Hele, fičím na vlak“, vymluvil se Jakub a odešel z budovy ven směrem k parku před lesárnou. Zde usedl na lavičku a pohlédl před sebe do trávy. Ani jej tak nemrzel neúspěch u kolokvia, spíše se cítil tak nějak divně. Jako hlupák. Znáte to, je vás deset u nějaké zkoušky a devět uspěje kromě Vás. Pak se tak trošku cítíte méněcenně, že jste prostě nejhorší. U Jakuba to však nevycházelo z poměru úspěšných a neúspěšných studentů u dnešního dění – tam to bylo tak 50 na 50. Vycházelo to z něčeho jiného. Ano, máte pravdu – Krásné tváře. Prostě to byla parta lidí, které to měla v mééérku a to bylo důležité. „No jo, těm by se to nestalo, že by takto rupli. Oni se navzájem podrží a taky se třeba společně připravují.“ Jak to jednou říkala Milada. Asi by se před ní dost styděl, protože kolokvium z oběhové soustavy nebylo nijak moc složité a to prostě mohl dát. No nic, příště.

Jakub dohrnul vlakem domů a po cestě z nádraží šel sám a zamýšlený – začalo se v něm rodit něco, co pomalu změní jeho dosavadní přístup. Jo, hold když jste zamilovaní do někoho od Krásných tváří, tak to něco obnáší a nebude to tak jednoduché.

Ano, právě v tomto okamžiku se Jakub rozhodl, že se stane jedním z nich! Bude na to mít? Je toho všeho schopen?

„Jsem!“ řekl nahlas skromně a vztyčil hlavu vzhůru. „Prostě k nim chci a dokážu to, dokážu to sobě a dokážu to Miladě a všem!“

Tato prohlášení jej nabíjela zvláštním pocitem, jako by už u nich byl, jakoby se již stal členem prestižního klubu, jako kdyby mu v cévách proudila nová krev.

Takže jdeme na to – jak ale začít – někdo mu bude muset poradit jak na to. Nepřemýšlel příliš dlouho. Svého mentora si našel v mžiku okamžiku.

Roman Trčka!

Tak teď jen jej najít, což snad nebude nějak komplikovaný, co? No a také nebylo. Netrvalo dlouho (2 dny!) co na něj Jakub narazil v kantýně (v jídelně). Bohužel seděl u plnýho stolu a tak nezbývalo Jakubovi nic jiného, než si sednout k vedlejšímu stolu. Takto však k sobě seděli zády a to bylo takové dost nepříjemné. Také pro stav Romana to nebylo taktní chtít, aby se pořád otáčel a odpovídal na jeho otázky. Po chvilce se místo vedle Romana uvolnilo a Jakub si konečně přisedl. Vstala totiž taková pěkná studentka, něco prohodila směrem k Romanovi na pozdrav a spěšně odešla.

„Tak jak se daří? Čau!“ pronesl Jakub na překvapeného Romana.

„Nic moc, právě mi odešla přítelkyně! Čau!“

„Opravdu?“

„Dělám si srandu! Kéžby!“ pousmál se provinile Roman a mrknul na Jakuba. „Je to jedna z těch, které doučuji.“

„Jojo, rozumím.“ pokoutně dodal Jakub a oči se mu zajiskřily. „Hele, hned nemysli na to, na co já!“ vyštěkl Roman a plácnul rukou Jakobovi po zádech, div že z něj nevyletěla skupina několika nudlí, právě jedené polévky (mimochodem byla to výborná slepičí – pozn. autora). „Volku, málem jsi mne udusil!“ zakuckal se Jakub.

Po chvilce se oba uklidnili, k čemuž přispěla právě kolem nich kráčející studentka, která se na ně podívala pohledem přísným jak od assassina. Jakmile se dostala z „dostřelu“ potichu zakvákal Jakub, „Viděls to?“

„Jo, viděl, to byla Samanta!“ reagoval Roman a dal se do finiše s jídlem. „Samanta? Hm….“ podotkl udiveně Jakub a ani mu v té chvíli nevadila příšerně studená polívka, kterou jedl.

Potřebuji poradit

Po chvilce vyšli ven a dali se k nedalekému parku, kde chtěli mít klid k rozhovoru. Paradoxně jej tam příliš neměli, neboť se zde usadily děti z nedaleké školky. Pech. No nic, posadili se na lavičku nejvzdálenější malým bobíkům a dali se do řeči.

„Romane, asi ti to bude znít dost divně, ale rozhodl jsem se přidat ke Krásným tvářím!“, řekl napřímo Jakub a Roman kupodivu vůbec nezareagoval. Jen se díval před sebe do trávy a pomalu se otočil a pohlédl na Jakuba. Pak změnil výraz ve tváři a připomínal tak starostlivého otce, který právě chce synovi rozmluvit dobrovolný nástup na vojenskou službu (starší určitě vědí, co tím mám na mysli). „Hm……. Je to kvůli Miladě, že?“, zeptal se celkem zbytečně a pohlédl před sebe. Dlouho nic neříkal a také nečekal na Jakubovu odpověď. Neboť ji de facto znal. Jistě, jako bývalý člen se mohl dost náležitě rozvykládat o tomto spolku a vysvětlit Jakubovi, že to není jen tak. Dříve ano, to byl vstup do Krásných tváří snazší. Tehdy to vlastně Krásné tváře nebyly, byl to Arcus. Ten však Roman nezažil, to bylo několik let před tím, než tam Roman vstoupil.

„Hele, na něco se tě zeptám. Já chápu, že tě to láká kvůli holce. To je jasný, ale uvědomuješ si to, co za tím vším stojí? Vždyť o Krásných tvářích nic nevíš!“

„Ale….“

„Já bych to být tebou nedělal. Byl jsem tam několik let a popravdě to bylo krásné. Je to úplně jiný život. Cítíš se být silný, obdivovaný a neobyčejný. Jsou za tebou úspěchy, které ti nastartují správnou motivaci do života po škole. Máš kolem sebe lidi, kteří znají hodnotu toho, co dělají a hodnotu především svou. Není to takový ten klasický študácký život, na který jsi zvyklý.“, odmlčel se a bylo na něm vidět, že je mu líto, co se mu stalo. Že je mu líto, že se osud obrátil proti němu a nedovolil mu zůstat s těmi, kteří mu dávali vše co potřeboval. Roman byl upřímný a citlivý a nechtěl si hrát na někoho, kdo bude Jakubovi mazat mucin kolem huby. Jakub se něj díval s výrazem pochopení. Roman měl pravdu, Jakub o Krásných tvářích věděl velmi málo na to, aby si udělal kompletní obrázek o stavu věcí.

„Na druhé straně“, pokračoval Roman, „ti fandím a taky obdivuji.“

„Proč?“

„Že na to máš vůli a chuť a energii, že tě něco táhne tam jít. Že jsi zdravý a silný!“ Ta slova zněla dost vážně a Jakuba Romanova upřímnost vzala rovnováhu. Vůbec nevěděl, jak má na to reagovat. Zvlášť, když se podíval na hůlku, kterou měl Roman opřenou o lavičku.

Ale třeba právě toto potřeboval. Třeba právě potřeboval slyšet to, co slyšel. Zvláště od toho člověka, který seděl právě vedle něj, od Romana.

„Promiň, ale už půjdu…“, pomalu vstal a pohlédl na překvapeného Jakuba.

Ten se za ním díval a nebyl schopen nic říci. Romanova slova zněla vážně a v Jakubovi vyvolala proud myšlenek, co jej vše asi tak čeká. Je to takovéto možná až snílkové zamýšlení se nad tím, co by si člověk rád představil udělat či prožít. Trošku dětská představa o životě a bylo jasné, že Jakub je ve své podstatě romantik a…a snílek….

No, ale jak začít se vlastně vůbec nedozvěděl. „Kruci, jsem tam, kde předtím!“, zanadával a vstal tak prudce, že vyplašil švitořící párek Amadin Gouldových z nedalekého keře.

„Udělám to jinak! Obrátím se na Miladu, která mne snad seznámí s více informacemi ohledně vstupu do spolku.“, rozhodl se a vykročil k šalinové zastávce.

První problémy

„Jsi si jistý svým rozhodnutím?!“ zeptala se Milada Jakuba a pohlédla nepřítomně do trávy před nimi. Seděla oba na lavičce v parku a Jakub Miladu pevně držel za ruku. Pomalu se mu vytrhla a oběma dlaněmi si zakryla obličej. Pokývla hlavou, jednou, dvakrát a pak pohlédla na Jakuba. „To ti poradil Roman? Roman Trčka?“

„Kdepak! Je to mé rozhodnutí, já jsem se tak rozhodl sám. Roman mne naopak od toho odrazoval. Avšak jeho slova mne spíše ke spolku přitahovala, jako ….“, přiznal Jakub.

Pohlédla mu přímo do očí a s výrazem jaký dosud neviděl se jej zeptala, „Jakube, to je dost vážná věc. Opravdu to chceš? Jsi si naprosto jistý, že se chceš stát jedním z NÁS?“

Jedním z nás, znělo to tak patriotsky, jedním z nás. Ale co, slova nemohou odradit či rozmluvit. Rozhodnutý je pevně a Milada je právě ten důvod, respektive jeden z významných důvodů tam vstoupit.

Neodpověděl, tedy odpověděl, ale pohledem. Milada znovu sklopila zrak. „Víš, bylo by to pěkné a já bych si to na jedné straně přála….“ Jakub si chytil za ruku a pevně stiskl. Pohlédla na něj a oba obličeje se k sobě přiblížily. Myslím, že vášnivý a dlouhý polibek dodal váhu slovům oběma z nich.

Co mne čeká?

„Kde začít?“ zeptal se Jakub a pohlédl na Miladu pohledem dítěte čekajícího v posteli na začátek pohádky.

„Dominik!“

„Dominik, ten známý od Romana?“ zeptal se Jakub a pohlédl překvapeně jako brankář po hattricku.

Milada se zasmála, „Známý od Romana? Ach jo, s Tebou to bude ale zábava. Je to něco jako náborák. Má na starosti nové členy a nutno podotknout, že se dost nudí.“

„Nudí?“ vyřkl Jakub.

„Jistě! Kolik si myslíš, že se stává studentů členy za rok. Dvacet?“ usmála se Milada. „Většinou jeden, dva! A to je dost málo na to, aby se při důkladném přijímacím rituále někdo přepracoval!“

„Přijímacím rituále? To jsem nevěděl, že se to takto drží. Myslel jsem, že musí mít člověk určité vlastnosti a pak se tam dostane na základě jich,“ kontroval Jakub a bylo vidět, že tuto věc netušil.

„No“, pousmála se Milada, „Máš se na co těšit!“ Rozběhla se rychle.

„Kam fičíš?“

„Začínáme trénovat, chlapče!“

Trénovat? Proč během, snad tam nebude zkouška z atletiky. Tu moc neměl rád, nerad běhal, nečinilo mu to radost. Raději měl jízdu na kole.

Dominik měl na ně čas až v úterý, a tak se zbývající dny vlekly jako poutavé přednášky z tělocviku.

Konečně se setkali a místo si vybrali opravdu příhodné, stadion za Lužánkami. Pochopitelně prázdný, kvůli klidu. Dominikův dědeček tady dělal správce údržby, a tak je pustil dovnitř.

Sedli si na lavičku a Dominik začal jako mluvčí ministerstva. „Sešli jsme se zde proto, abych Ti, Jakube, přiblížil rituál, který musí vykonat všichni zájemci o vstup do Krásných tváří!“

Jakub se tvářil natolik nezvykle, že to Dominika donutilo reagovat: „Neboj, nebude to nic, jako bláznivý blbosti v amerických filmech! Tady se setkáš s celou řadou činností, které Ti pěkně podrobně odhalí Tvé vlastnosti. A nejen ty fyzické, budou to dost náročné činnosti, u kterých musíš vydržet.“

O Krásných tvářích

Správně. Co Jakuba čeká? Rituál, to zní tak tajemně, že? Kdepak, nic tajemného a strašného to není. Pojďme si to trošku připomenout. Hned v Úvodu nahoře jste si přečetli, že Krásné tváře se jmenovali Arcus a že se v poslední době začal více akcentovat vzhled. Ale pozor, není to jen o vzhledu. Krása těla a duše zahrnovala celou řadu vlastností. Fyzickou krásu počínaje a ušlechtilost konče. Zatímco to první někteří uchazeči splnili na jedničku, to druhé jim v dalším kole přijímaní zlomilo „collum“. A paradoxně tomu bylo i naopak…….

Nebudeme tady studovat stanovy Krásných tváří, ale aspoň něco o tom přijímání napovězme. Není to tak složité. Už za doby Sebastiana (zakladatele Arcusu – pozn. autora) panovala představa člena ve dvou rovinách, přičemž Sebastian se klaněl k tzv. povahovým vlastnostem, šlechetnosti, skromnosti, trpělivosti a slušnosti. S tím se chtě nechtě pojila i ta fyzická stránka věci.

Člen Krásných tváří není pouze pěkný na pohled, je to osobnost, která svým chováním a mluvou strhne. Žije svůj autentický život plný aktivit a zájmů. Nenechá se ze svého rámce lacině vybočit jinými, kterým by se chtěl zalíbit. To dělat ani nemusí. Ve skupině studentů se člen Krásných tváří pozná na první pohled. Není to člověk opřený o stěnu, kouřící cígo, plivající na zem a mluvící povrchně, vychloubačně a sprostě. Není to student s frajerským přístupen při oblbování holek či hrdinným blábolením mezi ostatními. Za členem Krásných tváří je vidět výsledek něčeho, o čemž nemusí mluvit. Je to samo poznat. Když staré ženě upadne taška na zem, člen Krásných tváří to nebere jako povinnost ji zvednout. Je to pro něj radost, radost, že vytvořil někomu hřejivý pocit, že mezi námi je ještě ryzí lidskost a cit. O těchto věcech si celá řada dnešních studentů může nechat zdát! Při pohledu do jejich života na Vás blafne intelektuální prázdnota, komerce a konzum. Bohužel…..

Ale nebojte, Krásné tváře nejsou Rychlé šípy……

Takže přijímací rituál?

„Jakube, teď dobře poslouchej!“ řekl zbytečně Dominik a Jakub hltal jeho slova jako bezdomovec probiotika…..

Dominik vylíčil Jakubovi všechny podrobnosti. Tou první, která jej překvapila byla délka, délka přijímacího rituálu. Činí totiž rovný semestr (12 týdnů – pozn. autora)!

„Co budu tak dlouho dělat?“ překvapený Jakub zblednul jako vyhladovělý netopýr. „Co tak dlouho budeš dělat? Neboj se, budeš se dost ohánět, abys to všechno stihnul!“

„Je to tak.“ Přikývla Milada a poplácala Jakuba po rameni, „Uvidíme se méně často!“ To dodala schválně, aby Jakuba potrápila a očividně z výrazu v jeho tváři se to povedlo.

Takže co vlastně Jakuba čeká? Je toho opravdu dost a to hlavní je disciplína! Bez ní to není možné.

Zaprvé bude sportovat a dost intenzivně, vybral si nakonec běh a ten bude 3x týdně s Dominikem.

Zadruhé je to změna životního stylu – zdravěji jíst, s tím mu pomůže Milada a ráda…..

Zatřetí ušlechtilost….

„To mám jako chodit do Domova důchodců?“ vytřeštil oči Jakub.

„Nejen tam, i Dětský domov na Tebe čeká!“ dodal Dominik.

Je to tak, ušlechtilost bude zdokonalovat u těch, kteří pomoc, milé slovo a úsměv potřebují více, třeba než ti ostatní.

Začtvrté trpělivost a ctižádost – pravidelná návštěva studovny a skripta na klíně i ve vlaku.

Zapáté intelekt – návštěvy divadel, výstav, muzeí a to s Miladou, na to se jistě těší nejvíce!

Tak jdeme na to

Je toho celkem dost a i přes celou dobu na to určenou to budou fofry stíhat školu a „rituál“. Zvládne to Jakub? Neodradí jej náročnost a mnohostrannost úkolů? Bude to všechno stát za to? Co kamarádi, spolužáci či rodina?

Podobné myšlenky jej napadaly a necítil se svůj. Na jedné straně hnán motivací a Miladou a na druhé cítil velkou zodpovědnost za sebe a za to, že nesmí zklamat. Vždyť víte, že zklamat můžete na více rovinách a pak to má větší důsledky.

Tak, ale teď už dost filozofování a jdeme na to!

„Dýcháš jak převalský kůň po depilaci hřívy!“ křiknul Dominik na Jakuba v cílovém místě, kam doběhl první.

„Uf, záhul!“ odvětil dobíhající Jakub.

„Jistě, pro někoho, který netrénuje“ řekl Dominik a dodal „Nezapomeň ve středu!“

„Rozkaz!“ odvětil Jakub a sedl si do trávy. Příjemně unavený, ale spokojený. To dá, není v tom problém, horší budou ty další. Pohlédl na odcházejícího Dominika a řekl si, co si o Jakubovi asi myslí. Je to sice jedno, ale bude s ním trávit dost času, a tak jej to zajímalo.

Ve vlaku usnul a probudil se automaticky před cílovou stanicí. Bezmyšlenkovitě vystoupil z vagónu a šoural s cestou jak údržbář Ajfelofky……

„No čáááu!“ doběhla jej Jana a usmála se.

„Jé, Jano, čau!“ odvětil a přehodil si tašku na druhé rameno.

„Co tak pozdě? Zase v terénu?“

„Kdepak, měla jsem něco dodělávat a tak jsem byla dlouho v knihovně. To víš, musím makat na stípko!“ odvětila a pyšně pohlédla na Jakuba.

„Fakt? Tak to abych si zvykal na to, že už nebudeme spolu chodit z vlaku§“ řekl Jakub a pokračoval, „Budeš z nádru přece lítat vrtulníkem, ne?“

„Co?“ překvapila se Jana, „Jako, že budu jezdit vlakem sem a pak poletím vrtulníkem domů? Co je to za blbost?“

Oba vybuchli v tak hlasitý smích, až začali na okraji vesnice štěkat dvě kočky.

Jakub ji měl rád. Byla taková spontánní a nikdy s ní nebyla nuda. Ráda se smála a věděl, že jí je s ním taky dobře. Ale byly tam hranice. Teď má svou misi a čeká jej toho dost.

A co jej vlastně čeká teď? Čtěte dále.

V domově

„Tak se musel rozhodnout, zda zůstane s dětmi, a nebo se vrátí na svůj ranč. Rodrigo se však nemusel dlouze zamýšlet. Už se nenechá od rodiny oddálit svou prací. Zůstane doma a postará se o….“ Jakub odvrátil zrak z rozečtené knihy a pohlédl na stařenku v křesle. „Paní Votrubová, vy spíte?“

Stařenka spala a pravidelně oddychovala.

„Bože, jak dlouho tady čtu do větru?“ zanadával Jakub v duchu.

Pohlédl na ni. Podíval se na postel a na stoleček, na kterém měla fotku vnučky. Pomalu vstal, že se na ni podívá a v tom zavrzala parketa na podlaze. „Už jdeš Františku?“ uslyšel. Stařenka se vzbudila a zvedla k němu hlavu.

„Jsem Jakub a vy jste usnula.“

„Aha, to se mi někdy stává. Jakub, jaký Jakub?“ podivila se.

„Jsem tady dnes poprvé a chtěla jste přečíst kapitolu o…. „

„Aha, přivedla tě Milada, ona je hodná…máme ji tady všichni rádi…“

Jakub se zadíval do země, těšilo jej co říkala. Odmlčeli se.

„To je vaše vnučka?“ ukázal rukou na fotku.

Střenka pookřála v obličeji. „Lenička. Je to moje holčička. Povídáme si spolu a je moc hodná.“

„Tak to je pěkné, že za vámi chodí na návštěvy.“ Prohodil Jakub.

Střenka se otočila k oknu a neodpověděla.

Stmívalo se……

„Tak jak to dnes šlo?“ zeptala se Milada po polibku. „Moc asi ne, dle výrazu tvého fejsu.“

Jakub se na ni podíval a pak řekl „Četl jsem ji knihu a….“

„Usnula co?“ zasmála se Milada.

„Jak to víš?“

„Ona to tak dělá pořád!“ zasmála se podruhé.

Jakub prokoukl „Proč jsi mi to neřekla? Já tam četl snad sto stránek pro spící paní!“

Zasmála se potřetí a Jakubovi bylo příjemně. Sice to bylo na jeho účet, ale pro něj bylo krásné vidět Miladu se smát.

„Tak fajn, brzdíme, ať mi to nerozhodí trias!“

„Pojď ty triasu!“ uchopila Milada Jakubovu ruku a vydali se do parku sednout si na lavičku.

Seděli spolu a světlo lampy oblizovalo jejich stín jako anorektička zapečený bůček.

„Takže oni za paní Votrubovou nejezdí?“

Milada pohlédla smutně k zemi, „Bohužel, nebyli za ní více než rok, rok a půl….“

Pochopil, práce v domově není jen o tom někomu přinést na pokoj jídlo, případně jej nakrmit. Je to i o tom prožívat osudy těch, o které se nezajímá ani vlastní rodina. Pochopit odloučení a samotu, která je jedna z mála hlubokých bolestí těch, které již nečeká mnoho dnů.

Milada cítila, jak Jakub přemýšlí a pohlédla na něj, „Je to smutné.“

Kývl hlavou.

Pohlédla zpět před sebe.

-----

Za pár dní. Dominik se díval upřeně na papír a četl pozorně každou větu. Pak papír přeložil a strčil jej do náprsní kapsy bundy. Jakub na něj hleděl a hltavě se snažil vyčíst z výrazu tváře, co si myslí. „No, podívej, ředitel Šabata napsal doporučení a po jeho přečtení si nejsem jistý…“ Jakub zbledl, to snad ne…. „..si nejsem jistý, jestli to uneseš.“ Jakub pohlédl na Miladu, která se překvapivě usmívala a poslala Jakubovi vzdušnou pusu. Pohlédl zpět na Dominika, který se zasmál. „No, máš to! Hodnocení je super!“ Jakubovi spadl kámen ze srdce, že kdyby to bylo slyšet, tak se leknou i žraloci v Utahu.

„Děkuji.“, pousmál se Jakub a cítil se strašně pěkně. „Poděkuji sobě!“, řekla Milada a položila mu ruku na rameno a …

„Můžu si ho přečíst?“

„Ne!“, řekl až moc vážně Dominik. „Bude to přečteno během zasvěcovacího rituálu.“

Teda, to zní trošku tajemně, že? Rituál…..hmmm…

Dominik pak pronesl, „Dnes je to teprve polovina třetí mety, chlapče! Za týden tě čeká ta druhá…“

Milada pohlédla Jakubovi do očí…“Je to tak..“ V mysli jí proběhlo, jak bude Jakub snášet to, co jej čeká příště, dětský domov.

Dětský domov

Stál před vchodem v dešti. „Jak jsem mohl zapomenout deštník?“ Ptal se sám v duchu a proklínal počasí jako tračník bifidobakterie. Dveře byly zamčené a tak zvonil a čekal na někoho, kdo mu otevře.

„Vypadáte dost mladě…“ pronesla pracovnice, která mu otevřela dveře. „Paní ředitelka je u sebe a tak Vás tam dovedu.“

Upil horký čaj a pohlédl před sebe na paní ředitelku domova. Ta si sundala brýle, „Takže pravidla jsem Vám vysvětlila a tak se zítra můžete naplno pustit do rituálu.“

„Prosím?“, zeptal se překvapeně Jakub a trošku se začervenal.

„Milada Vás doporučila a já velmi dobře vím, co to znamená. Víte…“, vstala a popošla k oknu. Pomalu odrhnula záclonu a pohlédla na dvůr, kde si hrály menší děti. „Víte..“, pokračovala aniž by na Jakuba pohlédla, „spolky jsou nejen na Vaší univerzitě. Měli jsme podobný i na Pajdáku. Držím Vám palce.“

---

„Néééé tak rychle! Bože, vy mi dáváte.“ Skupinka dětí dohonila Jakuba a povalila na zem. „Vzdávám se, vyhrály jste!“ Děti se smály a hleděly jeden na druhého, jak namáhavě Jakub vstává ze země. „Je vás přesila!“ , omlouval svou „prohru“ Jakub a ušklíbnul se tak srandovně, že se usmála i bysta v rohu. „A teď honím já vás!“, zakřičel a děti se rozprchly do všech koutů. No, blbli, to víte. Kdo z Vás to zažil, tak mi rozumí. Vše přerušila vychovatelka, která vstoupila do místnosti „Pane Jakube, to už je moc!“ Děti okamžitě přestaly blbnout. Jakub pohlédl na přísnou paní, „Pane Jakube? Tak mi dlouho nikdo neřekl.“, pohlédl na děti, které držely smích na krajíčku. Nevydržel to a propukl ve smích. Děti taky ne, začaly se všechny smát a pohlédly na vychovatelku, které se koutky taky cukaly…..Po chvilce se všichni uklidnili a vychovatelka pohlédla na hodinky. Blížila se večere. „Tak zase zítra, děti. A něco dobrého vymyslete, jo?“, navrhl Jakub a pomalu se chystal odejít. Skupinka dětí se pomalu vytrousila z místností. Jakub si vzal bundu a odcházel směrem na chodbu. „Jakube…“ uslyšel za sebou. Otočil se a přibíhala k němu malá cca 5 letá holčička s krátkými hnědými vlásky a zastavila se před ním. Hleděla na zem a jakoby nechtěla na Jakuba pohlédnout. Sklonil se k ní, „Copak?¨

„Mám Tě ráda…“ řekla jemným hláskem, rychle se otočila a spěchala směrem k jídelně. Díval se za ní a na hrudi cítil takový divný pocit.

Ve vlaku po cestě domů měl mysl plnou dětí, se kterými tak pěkně blbnul a dělal voloviny. Jakoby se v myšlenkách vrátil zpět do dětských let. Do doby, kdy jezdil za babičkou a dědečkem na letní prázdniny a jako dítě si užíval každé radosti. Jak s kamarády blbli u rybníka, hráli na honěnou, soutěžili v potápění, ždímali trenky v křoví, škádlili děvčata, „kradli“ třešně a hrášek z políček sousedům….bylo to krásné dětství….

-----

„Tak dnes máte děti jeden obtížný úkol..“, řekla vychovatelka, „když jste si tak oblíbily Jakuba, pana Jakuba“, děti se pousmály a pohlédli na Jakuba, který seděl na židli před nimi.

„Máte za úkol nakreslit Jakuba na papír, který jsem vám rozdala. Tak si dejte záležet!“

Děti vzaly pastelky do rukou za začaly kreslit. Jakub se tvářil až moc vážně a na pokyn vychovatelky se trošku pousmál. Nevypadal sice jako Brad Pitt, ale nebylo to nejhorší. Trvalo to poměrně dlouho a Jakubovi začali brnět qadricepsy. Některé děti odložily pastelky a bylo vidět, že jsou hotové. Za chvilku skončily všechny a prohlížely si výtvory.

„Tak se na to podíváme, pane Jakube pojďte.“

Jakub s vychovatelkou chodili kolem dětí a dívali se na jejich výtvory. To víte, nákresy postavy malých dětí jsou takové, jakoby je kreslily malé děti. Některé vyvolávaly úsměv, který se snažil Jakub potlačit.

Když došli dozadu, zeptal se Jakub, jak se jmenuje holčička, která za ním včera přišla. „Je to Barunka, proč se ptáte?“

„Hmm…jen tak…měla pěkný obrázek…“, zalhal Jakub. Otočil se a zamířil na druhou stranu místnosti za ní. Seděla za stolkem a ještě dokreslovala sluníčko. Jakub se k ní sklonil a pohlédl na papír. „Tady ale sluníčko není.“

Pohlédla na něj a usmála se a sklonila zrak na papír.

„Proč ho tam kreslíš?“

„Protože se mi líbí.“, odvětila, aniž by na něj pohlédla.

„Aha, tak to jo.“

Vychovatelka třikrát tleskla, „Děti, všechny obrázky jsou pěkné a je vidět, že jste si daly záležet. Jste šikovné“

„Je to tak!“, vstal Jakub a porozhlédl se kolem.

„Přijdeš zase zítra?“

Jakub se sklonil a nadechl, „Zítra už ne, dnes je to naposled.“

Přestala kreslit a pomalu pohlédla na Jakuba.

„Ale určitě sem někdy přijdu, přijdu se na vás podívat, jo?“, rychle dodal.

„Můžu?“, Jakub vzal do ruky černou pastelku a něco napsal na její obrázek.

-----

„Hodnocení je pozitivní. “, řekla ředitelka domova a pohlédla na obálku ležící před Jakubem na stole, „překvapilo mne, jak jste si s dětmi hrál a …“

„Blbnul?“

„Až tak jsem to nechtěla říct…“, usmála se. Vstala a popošla k oknu. Tentokrát záclonu neodrhnula. „Je to už mnoho let, kdy jsem podstoupila podobný rituál jako Vy, Jakube.“ Sundala si brýle a kapesníkem je otírala a stále hleděla z okna ven.

„Tak vy jste byla taky členkou spolku?“

Nasadila si brýle a přistoupila k Jakubovi, který vstal ze židle svírajíce obálku v ruce.

„Ne, nebyla“ podala Jakubovi ruku, „Blahopřeji“

„Děkuji.“, odpověděl a odcházel ke dveřím.

„Mladý muži,“ otočil se, „…někdy i neúspěch může být pozitivní.“

-----

Co tím ředitelka domova myslela?

Co řekne Dominik Jakubovi po přečtení hodnocení?

Milada překvapí Jakuba!

Vše zase za pár dní………………………….

Aktualizováno: 18.9.2024 (červený nadpis označuje nově přidanou kapitolu)