(původní neupravená verze – 3.8.1987)

                „Děti, zvířátek si musíme vážit!“ řekl s fantastickou upřímnosti starší muž, kolem něhož seděly děti a už hezkou dobu hltaly každé jeho slovo. „A víte proč?“ podíval se po nich. Děti hleděly překvapeně a některé z nich pokyvovaly hlavou: zleva doprava a zpátky. „No přeci jsou užitečná a člověk má z nich užitek!“ řekl muž a pokýval hlavou: nahoru a dolů a zpátky.

„Ale nějací só zlí!“ oponoval malý Vašek, „Třeba takovej žralok! Ten jí lidi! To mi říkal můj tatínek!“

Muž se zamyslel a pohlédl do plápolajícího ohně. Ten se mu odrážel z vlhkých rohovek a vytvářel tančící podobu, kterou přerušovalo rytmické mrkání. Po chvilce dodal, „No, podívejte se, děti. Vašek má pravdu.“ „Táta má pravdu!“ téměř vykřikl Vašek.

„Samozřejmě, Vaškův táta má pravdu. Žralok je pro člověka nebezpečné zvíře, které jej opravdu může i zabít. Pak se dá říct, že tropí lidem starosti, než užitek. Ale zase na druhé straně se na to musíme podívat trošku jinak.“„Jak se na to máme podívat?“ zeptal se Marek a z prstů vytvaroval „dalekohled“ a podíval se na všechny kolem. „Na světě existují hodná i zlá zvířátka a je to vlastně stejné, jako s lidmi. Taky jsou přece hodní a zlí lidé a těm zlým se máme vyhýbat! Ale věřte mi, že i ti zlí lidé mají v sobě něco dobrého. To dobré je však u nich zastíněno tím zlým.“ zafilozofoval muž a mírně pozvedl bradu nahoru. Sám byl překvapen tím, jak to dětem vysvětlil. Někdy to není jednoduché těmto rošťákům vysvětlovat složité záležitosti a přitom je udržet v pozornosti.  

„A dají se ze zlých zvířátek vychovat hodná?“ zeptala se drobná Klárka. „To víš, že jó! Dyť se podívej na našeho Puňtu! On mě dříve kousal a teď nekouše!“ vykřikl Dan a všichni na něj pohlédli jako na obyvatele Alcatrazu. „No jo, ale psi si ochočil člověk už v pravěku, že?“ vytryskl Marek.

„Ano, Marku, správně.“ ohodnotil muž a dodal: „Ale i dnes se dají ochočit zvířátka, která jsou od přírody divoká. No, zkuste některá jmenovat!“

„Žralok!“ nasadil tomu korunu Vašek a všichni zaburáceli, až málem zhasl táborák. „Teda tys tomu dal, Vašku!“ řekl muž a vytáhl z kapsy kapesník. Klidně a až elegantně se vysmrkal a kapesník vrátil zpět do kapsy. Pohlédl na hodinky a jeho pohled poněkud zvážněl, jakoby si uvědomil jak rychle čas ubíhá. V tom se jej Roman, který seděl nejblíže zeptal, jestli už půjdou domů s výrazem očekávání.

                „Ještě ne, Romane, ještě máme trošku času." řekl a Roman si oddechl, jako při udělení milosti za hrdelní zločin.

"Něco vám všem tady řeknu. Žralok se sice běžně nedá ochočit, ale existují přece jen výjimky.“ řekl muž tak vážně a rozhodně, že by mu člověk uvěřil, že jedna a jedna je šest.

Děti vytušily, že asi začne nějaké vyprávění o něčem zajímavém. Proto si přisedly blíže muži, aby lépe slyšely a ani nedutaly. Polovina z nich měla otevřená ústa a tak bylo možné lehce zjistit, u kterých z nich právě probíhá přirozená či náhodná výměna mléčného chrupu. 

„Povykládám vám jeden příběh, který se stal již velmi dávno a říkal mi jej můj tatínek v době, kdy jsem byl stejně starý jako vy všichni.“

                                                                                                                                                                                                            ﻖ

                Bylo ráno. Edgar vyšel na terasu a pohlédl na širé moře. To jej s majákem "obtáčelo" se všech stran a dnes bylo kupodivu velmi klidné. Mírné vlnky si hrály se slunečními paprsky a vrhaly je ledabyle na kameny u základny vysokého majáku. Edgar přivřel oči a vzpomněl si na lahvičku dobrého vína, kterou mu včera dovezl Tim. Dnes jej bolela hlava a necítil se nikterak dobře.

„Jo, starej Tim, ten všivák jeden!“ zamumlal a pak vykřikl tak rázně, že vzlétlo několik racků z nedalekého útesu: „Kvůli Tobě mě teď bolí paliceeeé!!!“

Pak si promnul oči svou tvrdou a suchou dlaní a krátce dodal“ „Ale bylo dobrý!“

Tim byl dobrák. Byl to jednoruký námořník, rybář, který strávil snad půlku života na moři. Po tom co mu údajně žralok ukousl ruku se však na moře chytat ryby nevypravil. Občas jezdil na loďce za Edgarem na maják. Vždycky přijel a už z dálky na něj volal: „Haló, sme doma?“ Edgar pak odpovídal poeticky: "Hej, Vy tam s tím Titanikem, můžete vplout do přístavu!"

Dnes mu však nebylo dobře a tak si řekl, že krátká zdravotní procházka po pobřeží mu udělá dobře.

Vyšel ven a vydal se přímo k nedalekému útesu, kde vlny bičovaly ostré okraje kamenů.

Několikrát se zastavil a pohlédl do výšky na slunce. Sám nevěděl, proč to dělal. Sednul si na kámen a házel chvíli malé kamínky do vody. Slunce se odráželo z hladiny moře a pálilo jej do čí stejně ostře, jako to „pravé“. Vstal a zavrávoral. Tělo bylo nepoddajné a Edgar udělal zbytečný krok vpřed.

 

Probudila jej studená voda, jejíž chlad mu prořezával tělo po milimetrech. Nemohl popadnout dech a slaná voda mu pálila v očích. Konečně se vynořil nad hladinu a bezmocně plácal rukama do vody, pomáhalo to. Za chvíli se uklidnil a snažil se orientovat, kde vlastně je, tedy, kde je vlastně břeh.

Točil se kolem osy a hledal vhodné místo mezi kameny, které byly od něj nějakých 8-10 metrů daleko.

"Dvakrát zaberu a jsem u nich!" popohnal se Edgar a vydal se ke kamenům.

V tom se reflexívně otočil.

"Proboha!" Uviděl typickou hřbetní ploutev tvaru trojúhelníku, která se k němu nemilosrdně blížila. !to teda ne! Přece takhle nezařvu!" rychle plaval ke břehu. Byl to však nevyrovnaný závod na život a smrt. Pětimetrový žralok bílý se během několika sekund ocitl přímo za Edgarem, který měl břeh asi metr od sebe.

Tomu se říká pekelná smůla!

Edgar rezignoval, zavřel oči a čekal. Čekal na ostrou bolest, která se někde na těle objeví, až mu "zajedou" ostré zuby do..... Najednou se "něco" velkého otřelo o jeho záda a následoval náraz, který Edgara "odhodil" téměř na břeh. "Co to ..." ptal se sám sebe, když vyšplhal na nejbližší kámen. Třásl se strachy a nemohl mluvit, natož uvažovat. Jedno však bylo jisté, žralok jej ušetřil. Navíc, bylo to neuvěřitelné, ale pravděpodobně mu pomohl. Edgar se opřel o kámen a hleděl do vody před sebou. Temný stín žraloka se pohyboval směrem od něj na volné moře.

"To není možné! To přece není možné!" nevěřícně pokyvoval hlavou, když večer seděl na majáku u stolu a pil víno. Jak může žralok pomoci člověku. Přece jsme pro něj potrava, žrádlo! Jak je možné, že nekousl. Byl snad přežraný a nechtělo se mu ještě více "nafukovat" břicho starým Edgarem?

Ať to bylo jakkoliv jedno je jisté, byla to ojedinělá a neobvyklá příhoda setkání žraloka a člověka.

 

Uběhlo několik dnů a Edgar několikrát navštívil ono místo a čekal na další setkání s žralokem. Dnes bylo pod mrakem a moře bylo velmi temné. Edgar si sednul na kámen a díval se upřeně do vody. Najednou se z ní vynořila hlava žraloka přibližně dva metry od Edgara. Pohlédl do černých očí žraloka a začal se třást, i když seděl v bezpečné vzdálenosti. Ten pohled byl studený, bezcitný, smrtelný! Pak se žralok ponořil a odplaval pryč. Edgar se dlouho díval "za žralokem" a srdce mu prudce bušilo, neboť to nebylo tak dávno a vzpomínka byla příliš čerstvá.

Na druhé straně však byl rád, že se žralok objevil. Prostě měl radost, že na ostrově s majákem je někdo, kdo za ním připlaval.

No a představte si, že to takhle běželo několik týdnů. Každý den ráno a pozdně odpoledne chodil Edgar na "ono" místo vyhlížet svého "zachránce - kamaráda". Někdy se žralok objevil, někdy pouze od den. Edgar na něj volal "Ahoj!". Bohužel mu žralok neodpovídal. Časem otupil strach a Edgar čekal na žraloka bezprostředně u břehu. Rozhodl se jej pohladit. To se mu jednoho dne podařilo. Žralok připlaval a jako obvykle se vynořil. V tu chvíli Edgar natáhl ruku a dlaní pohladil jeho "čumák". "Supééér!" zakřičel a měl strach i radost zároveň. Ještě nikdy v životě se nedotkl tak nebezpečného zvířete, pokud nepočítáme to, jak se žralok dotknul jeho. Od tohoto dne hladil Edgar žraloka pokaždé. Až se mu zdálo, že se na to těší i samotný žralok. Bylo to zajímavé, co mezi oběma samotáři vznikl za stav.

Víte, ono je třeba si představit jaké to je, být na ostrově sám. Nemáte s kým mluvit, s kým se podělit o svou radost či smutek. Je to prostě stav, kdy jste opravdu sám. Nedivte se tedy, že ten žralok byl Edgarům "kamarád". Bylo to to jediné, na co se těšil a vždy se s radostí vracel na maják.     

Říká se, že nic netrvá věčně a to platí i na ostrově s majákem.

Byl špatný den, od rána pršelo a trýznivá samota s melancholickou náladou vedla k jedinému způsobu jak přežít - k láhvi vína. Edgarovi nemuseli poroučet. Opil se a vyšel ven. Opilí ztrácejí strach a obavy a tak se vydal na místo. Klopýtal, kulhal a klouzal po mokrých kamenech, ale nakonec došel na místo. "Kde jsi! No tak, kde jsi!" přivolával žraloka. "Dám ti napít!" zdvihnul láhev vína nad hlavu a mával s ní.

Přibližně půl kilometru před Edgarem plula zásobovací loď s Timem na palubě. Tim se díval před sebe a déšť jej již přes hodinu "ovlažoval" na těle. Už se těšil, že dorazí za Edgare, vyloží loď a nechá se pozvat na horkou kávu. Teď však pohlédl na břeh a viděl siluetu Edgara. Vzal si dalekohled. Pohled a najednou vykřikl, "Edgare!"

Edgar se nakláněl nad vodu a láhví neustále mával nad hlavou. Najednou mu uklouzla noha a Edgar spadl na kámen, ztratil vědomí a tělo se samovolně "odkutálelo" do vody. Ani se neprobral! Několik minut se tělo houpalo na vlnách a Edgarův život pomalu vyhasínal.

Tim připadl plyn a blížil se s lodí ke břehu. "Snad to stihnu!"

V tom se objevil žralok. Propluv kolem Edgarova těla. Otočil se a hlavou jemně narazil do Edgara. Mírně jej nadzvedl a pak položil. Vypadalo to, jako by jej chtěl vysadit na břeh. Žralok odplaval a znovu se otočil. Připlaval k Edgarovi a hlavou se upřel o něj. Pomalu jej tlačil ke břehu a přitom měl oči nad hladinou.  

V tom okamžiku se loď přiblížila. "Kruci! Žralok!" Tim sáhl dolů a v ruce držel pušku. Vzpomínka na bolest žralokem amputované ruky se stala být příliš čerstvou. Pušku opřel o bednu a zamířil.

Žralok tlačil Edgarovo tělo na břeh. Najednou se ozval výstřel. Smrtonosná kulka zasáhla hlavu žraloka. Dvakrát se jeho tělo křečovitě stáhlo a pak bez hnutí zůstalo při hladině. Edgar i žralok se houpali ve vlnách když k nim připlula loď s Timem. Příď lodě narazila do těla žraloka, které se začalo potápět. Tim vytáhl Edgara na břeh a byl překvapený, že nebyl Edgar pokousaný od žraloka.

 

Druhý den. "Sbohem, kamaráde!" řekl Tim směrem k hromadě kamenů s křížem s vyrytým jménem. "Jen Bůh ví, co se tady vlastně stalo!" Po chvilce se vydal ke břehu, nastoupil do lodi a pomalu odplouval domů.   

 

ﻖ