Kousek chleba (2005)

Z nedaleké strážní věže stoupal rytmicky nenápadný kouř. Hlídka, mladý voják z Drážďan, kterého sem poslali z východní fronty, kouřil jako o závod. Byl nervózní. Byli jsme všichni nervózní, protože se situace na východě stávala velmi nepříznivou. Rudá armáda se blížila tak rychle, že zprávy z fronty, které k nám dorazily, již neměly valnou vypovídací hodnotu. Taková nejistota z vývoje událostí vám na klidu moc nepřidá.
Pršelo. Byl to ten typický vtíravý déšť, kdy se chcete schovat někam do tepla a ohřívat si ruce nad kamny s praskajícím obsahem. Ukousl jsem chleba a vložil jej s papírem zpět do kapsy. Zapálil jsem si také. Znáte to, vidíte někoho kouřit a tak si chcete dát taky.
Stál jsem opodál plotu vedle brány a v mírném dešti mi stékaly mrazivé kapky z přilby přímo na krk. Brrr. Husí kůže a nepříjemný pocit. Cesta vedle bloku byla vyšlapána v bahnitý labyrint a v malých kalužích ve stopách bot se odrážely dotyky sotva viditelných kapek. Popotáhl jsem z cigarety a pohlédl na Schneidera. Ten věčně neklidný voják postával s pohledem upřeným kdesi do dáli a prsty poklepávaje o pažbu své pušky.
"Už jdou!" řekl a pohlédl ledabyle na mne, jako kdyby čekal, že jej za to pochválím. Otočil se zpět a postavil se na špičky, to byla jeho "baletní póza". Setřel jsem si z krku vodu a pohlédl na blížící se dav lidí. Nebylo jich mnoho, asi tak 40 či 50. Jednalo se pouze o ženy a děti. Byly z bloku S11. Ještě jsem nerozeznával jednotlivé tváře, avšak cítil jsem ten divný pocit. Objevoval se vždy ve chvíli, kdy bylo ..
"Hele je, smrady! Tak konečně!" Schneider poodstoupil. "Buď zticha!" odbyl jsem jej.
Mezitím přišli až k bráně a Totz - velitel ozbrojeného doprovodu - zvedl ruku na znamení a počkal až se dav za ním zastaví. Mlčky mi podal list, jež byl notně navlhlý. Pohlédl jsem na seznam, kde se objevilo rozpíjející se číslo 83.
"Mayere, včera se o tom rozhodlo, informoval mne Haupfnner." řekl celkem zbytečně a nastavil ruku. Vrátil jsem mu seznam a kývl na Schneidera, který si prohlížel ženy stojící několik metrů před ním. Byly shrbené a dívaly se směrem domů, na rozblácenou cestu.
"Hele je! To jsou dámy, co?", ukázal Schneider na dvě mu nejbližší. Znovu jsem kývl.
"Už du.", odplivl a pomalu došel až ke mě. "Schneidere, má jich být 83, takže dej se do počítání, ať to máme za sebou!", téměř jsem vykřikl a pohledem rozřezával vzdalujícího se vojáka.
Pohlédl jsem na okraji stojící vězně. Stál mezi nimi malý kluk, kolem 5-6 let, který se na mne díval. Zřejmě nepatřil k žádné z žen. V tuto dobu to tu bylo dost obvyklé. Selekce se prováděly velmi rychle a "zbytky" skupin se slučovaly. Byl v tom sice na první pohled zmatek, ale evidenci jsme měli v pořádku. Na tom jsem si dával sakra záležet, protože by to mohlo představovat vážný problém.
Ten kluk se na mě neustále díval. V jeho pohledu nebyl strach, jako u okolo stojících žen. Bylo to zajímavé. Je pravdou, že dospělí tušili, tam směřují jejich kroky, co se s nimi stane. Dětem to většinou neříkali, ať zbytečně nestresují.
Chtělo se mi z toho brečet, ale už ne, tak jako dříve. Lidská mysl si zvykne na všechno a řádně otupí. Alkohol dělá taky své.
Přistoupil jsem k dítěti. Kluk sklopil zrak, aby se mi nedíval přímo do očí. To jsem na nich neměl rád. Byla to od nich ... Ale co, vždyť už je to jedno. Jako učitel na gymnáziu jsem to neměl rád. V tělovědě jsem káral a byl přísný na zlobivé studenty a nenáviděl jsem jejich falešnou pokoru se sklopeným zrakem.

Pojednou pomalu, bázlivě zvedl hlavu a já si všiml, jak mu bubnují malé kapky po vyholené hlavě. Obličej měl skřivený, drkotal zuby a nápadně se chvěl zimou. Najednou mi ho bylo líto. Doma mám rovněž syna, ale mladšího. Jsou mu teprve tři roky a v náprsní kapse uniformy mne hřála jeho fotka.
"Jméno!" řekl jsem a chlapec sebou trhl. "Jacek, číslo Pol U 478 29." odpověděl a vyhrnoval si rukáv starého kabátu, ze kterého "vylezla" vyhublá ruka s číslem na předloktí.
Nevím, co mne to napadlo: sáhl jsem do kapsy a vytáhl zabalený chleba. Rozlomil jsem jej na dva kusy a jeden z nich podal chlapci, "Na!" Překvapený hoch udělal krok zpět a narazil na stojící ženu, která sebou trhla leknutím.
"Copak ty nechceš chleba!?" skoro jsem vykřikl. Chlapec sklopil zrak a sotva slyšitelně pronesl: „Děkuji, ale já ho už nebudu potřebovat.“

Tak tohle jsem nečekal. Nemyslím tím to samotné odmítnutí, ale spíš tón a formulace té věty mi připadala až příliš dospělá, tedy pro dítě netypická. Pohlédl jsem na okolo stojící ženy, které na mne hleděly v očekávání, jak zareaguji. Byl jsem trošku v rozpacích.
"Schneidere, hotovo?"
"Ano, pane!" přiklusal ke mě.
"Odchod!" zakřičel jsem a pohlédl na dav, jak se dal pomalu k pochodu branou do vnitřního tábora. Pršelo, teď se dokonce zdálo, že o něco více.

*** Po třech letech ***

Vystoupil jsem z tramvaje a přeběhl cestu na druhou stranu ke vchodu do nemocnice. Vyšlapal jsem dvě patra a po dlouhé chodbě ubíral ke dveřím číslo 26. 
"Pane Mayere!" ozvalo se mi za zády. "Ach, doktore." otočil jsem se a pohlédl na doktora v typickém bílém plášti.
"Rád Vás vidím. Chtěl bych si s Vámi pohovořit o Vašem synovi"
"Děje se něco?"
"Zatím nikoliv," uklidnil mne doktor. "Ale víte, že Váš syn po té nehodě utrpěl krvácení do mozku. Bohužel Vám musím říct, že jeho stav není nijak dobrý."
"Dobrý? Co to znamená, není dobrý?" dychtil jsem po odpovědi. "Bohužel je poranění příliš rozsáhlé. Obávám se, že Vašemu synovi nejsme schopni pomoci. Je mi to líto, ale raději se připravte na nejhorší."
"Chci jej vidět!" otočil jsem se na téměř vtrhl do dveří pokoje číslo 26, které jsem prudce otevřel. Pohlédl jsem na ležícího syna a na okolní, ležící pacienty. Přišel jsem blíž k posteli, "Tak jak se daří, chlapče?" Hoch se zamračil a pronesl: "Kde je maminka?" Mayer přisunul židli k posteli a posadil se na ni, za slyšitelného vrzání.
„Já vím, čekal jsi, že přijde maminka,“ nadechl jsem se. „Víš, že je teď zlá doba a v prádelně musí maminka zůstat až do večera. Proto nepřišla, ale zítra, zítra určitě přijde. Neboj!“ Hoch zesmutněl a sotva slyšitelně procedil mezi zuby „To ju už neuvidím.“
Mayer se pousmál, „Ale, nemluv tak!“, pohladil chlapce po vlasech. „Za chvíli budeš fit a na tom opraveným kole se zase budeš prohánět jako v Messerschmidtu!“ přemáhal se Mayer a chlapec se pousmál. „V Messerschmidtu? To jo, ale v takovým, kterýmu vrže řeťaz!“ Oba se zasmáli a Mayer se přistihl při vzpomínce, jak již dlouho svého syna neviděl se takto smát.
„To jo, ale abys měl pořádnou páru, musíš hodně baštit. Mayer pohlédl dokola na ostatní pacienty a když zjistil, že se na ně nikdo nedívá, naklonil se k synovi a řekl: „Podívej.“ Sáhl do kapsy a vytáhl chleba zabalený do zmuchlaného novinového papíru. Ještě jednou pohlédl dokola. „Dneska je čerstvej. Dal mi jej pro tebe starej Karliner, a bez lístku! Představ si!“ řekl Mayer ve chvíli, kdy potichu rozbaloval chleba. Připadalo mu to groteskní, jak pomalu, jemně a neslyšně odklopil rohy papíru, dokud se neobjevila půlka krajíce chleba. Pohlédl na syna, „Tak, tady máš a nech si chutnat.“
Chlapec však překvapivě nesdílel otcovu radost, odtrhl pohled od chleba a zahleděl se mu přímo do očí. „Děkuji, tatínku, ale . . . .“

***

Mayer vyšel z nemocnice, minul vrátnici a po chvilce přešel ulici na druhou stranu. Vydal se přímo k městskému parku. Prošel zrezivělou, starou branou a před ním se rozprostřela louka s malou fontánou uprostřed, kde si jako malý kluk hrál. Voda sice netekla, ale i tak vypadala krásně. Připadalo mu, že jej přímo přitahuje. Přišel až k ní a minul lavičky s maminkami a kočárky. Uchopil okraj fontány a cítil chlad šedého betonu. Pohlédl dolů, kde byla téměř vyschlá kaluž vody. I v tom málu se leskla sluneční zář, jež jej oslepovala sílou jarního slunce. Přivřel oči a pohlédl vzhůru k nebi. Čistě bílé, malé mraky pomalu tančily po obloze a mírný vánek si hrál s pramínky jeho vlasů na čele. Nyní oči zcela zavřel. Jeho myslí se mihla vzpomínka na syna. Na syna, jež ležel v bílé, typicky nemocniční, posteli a hleděl na něj poněkud smutným pohledem.
„Já vím, čekal jsi, že přijde maminka.“, zopakoval si potichu a zaschlé rty se od sebe odlepily. A pak, zcela samo, pomalu, ale s tíživou jistotou zaslechl synova slova ve chvíli, kdy mu nabízel kousek chleba:

„Děkuji, tatínku, ale já ho už nebudu potřebovat.“