Voják a holčička

(1989)

„Bože! Již nepřipusť to, co jsem musel vidět!“

Dokončila svůj smutný příběh a pohled na její protézy obou nohou byl rovněž více než smutný. Přistoupila k ní madam Johnsonová a uchopila ji za ramena a pousmála se na ni. „Děkujeme Vám za tragickou zkušenost s nášlapnými minami. Je to pro nás připomenutí smutných faktů, které naše společnost The LandmineMonitoring eviduje desítky ročně!“

Dotyčná pomalu vstala a za pomocí doprovodu se ubírala z pódia. Tichý potlesk jí dělal jemnou kulisu, stejně jako smutné pohledy obecenstva.

„Nyní zde máme jedinečnou možnost uvítat vzácného hosta!“ pronesla madam Johnsonová a chvíli nechala všechny v napětí.

„Prosím, uvítejme mezi námi paní Petrovovou z Novomandraska!“ řekla a pohlédla za sebe na pódium. Ze stínu reflektorů vyšla pomalým krokem stará paní. Její pohled se „zamračil“ dopadem světel a ona se zastavila. Madam Johnsonová přistoupila, „Pojďte, prosím. Tady k mikrofonu.“ Postava se dala do pohybu a pomalým krokem došla k mikrofonu. Madam Johnsonová jej trošku snížila na úroveň stařenky a přitom se usmála. Paní Petrovová ji jakoby nevnímala a těkala zrakem po mnohočetných návštěvnících v sále. Bylo vidět, že má trému a určité obavy zároveň, ale vypadala statečně a odhodlaně. Paní Johnsonová ji vyzvala k řeči a udělala krok dozadu.

„Jmenuji se Petrovová,“ řekla po chvíli, „ a přijela jsem za vámi“, odmlčela se. Pohlédla na paní Johnsonovou, která ji pokynula. „Přijela jsem za Vámi,“ pokračovala, “abych se podělila o svou zkušenost.“ Nadechla se a podívala se nahoru, jako kdyby někoho viděla.

„Nemám žádné zranění, žádné následky, jako ti přede mnou, které jsem slyšela ze zákulisí. Moje zkušenost je trošku jiná.“ Znovu se odmlčela a utřela si kapesníkem ústa. Opět pohlédla na paní Johnsonovou a pak zpět k publiku. „Byla jsem malé děvče, bylo mi osm let a v mé zemi zuřila válka!“ ……….

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Utíkal a rukama nestačil odhrnovat větve keřů a stromků, které mu "vpisovaly" rýhy do neholené tváře. Touha dostat se pryč byla pudem sebezáchovy a vše šlo stranou. Přeskočil potůček a pár kaluží a na okraji jedné z nich nechal stopu své vojenské boty. Vyběhl na lesní mýtinu a hned zalehl na zem.

"Kruci! Mohou tu být povstalci!", zašeptal a dlouho ležel nehybně. Sundal si přilbu a pomalu nazvedl hlavu, aby lépe viděl. Zdál se být klid a žádný zvuk nenaznačoval nikoho v okolí. Ještě pár minut ležel a pak pomalu vstal a odběhl k nejbližšímu stromu.

"Bože! Jak jsem se mohl ztratit!" zaklel a těkavě se rozhlížel kolem dokola.

V tak hustém porostu si snadno člověk vsugeruje, že jej někdo sleduje a nebo že může být snadno sledován! Co teď?!

Pohlédl do korun stromů a zorientoval si polohu slunce dle prostupujících paprsků. Odmala věděl, jak určit světové strany dle slunce v určitou roční dobu.

Zůstal ležet. Přemýšlel. V té vesnici si odskočil a najednou to začalo. Dělostřelecká palba. Všude vybuchovaly granáty. Nebylo vidět a samotný Ďábel ukryl slunce do nepropustného vějíře prachu a trosek. Připadalo mu to jako Apokalypsa. Najednou vyběhl a ohlušen tím vším ztratil rozum. Běžel a díval se jen před sebe. Přeskakoval trosky, mrtvoly svých kamarádů a vesničanů a nevěděl, jak se ocitl v lese. Už se tam nevrátí. Do toho Pekla se nikdy nevrátí!

Tady byl „nebeský“ klid. Bylo to vše tak nápadné a neuvěřitelné a on zcela oprávněně pochyboval o své příčetnosti. „Jsem blázen?“

„Jsem v Nebi? Je toto ráj?“

Nebyl, bohužel!

Pomalu vstal a pohlédl kolem sebe. Ticho.

Nezbývalo, než něco podniknout. Nemá o ztratit, pokud jej chytí partyzáni, je mrtvý muž. Navíc nemá samopal, ztratil jej ve vesnici. Takže je úplně v ....

"Hlavně, že ještě žiju!" omluvil svůj stav a pomalými kroky se vydal "za nosem". Ušel asi kilometr a nepotkal nikoho. Postupně však začal cítit své rány a síly se začaly pomalu ztrácet. Potřeboval si odpočinout. Pojednou uslyšel hlas! Lidský hlas před sebou! Rychle zalehl do trávy, která zde byla jak na potvoru nízká! Smůla, pokud někdo přijde blíže, tak jej uvidí. Někdo? Kdo? Nedýchal a snažil se rozeznat hlas mezi ostatními zvuky lesa. Nedokázal to! Hlas byl slabý a přerušovaný a po chvilce mi bylo jasné, že patří jedné osobě. Navíc se hlas zdál být velmi jemný - ženský či dětský.

No nic, jsou dvě možnosti: jít za hlasem či o něj. Přemýšlel.

Vyrazil, začal se plazit mezi stromy a najednou se před ním "roztáhla" lesní mýtinka. Přibližně uprostřed seděla nějaká holka a povaleném kmeni. V ruce měla hadrovou panenku a byla oblečena "nějak divně". Hleděla směrem do země a mumlala nějakou básničku nebo co.

Voják si oddechl. "Hrome, ještě že to nejsou povstalci!" Avšak nic jej nekrylo a pokud se ta holka na něj podívá, tak se neschová!

Co teď? Co když není sama? "Budu se muset odplazit zpět!" pomyslel si v okamžiku, kdy se pomalu začal pohled děvčete zvedat nahoru.

Spatřila jej! Chvíli se na něj dívala, jako by nevěřila, a pak vstala. Vstal i on. Začala utíkat a křičet! Vyrazil za ni a po několika metrech si srazil k zemi. Lehl si na ni a "zacpal" ji rukou ústa. Kousla jej! Nechtěl ji nechat křičet a tak ji znovu zacpal ústa a hleděl kolem sebe. Jestli se teď někdo objeví, je konec!

"Ššššš! Buď zticha!" šeptal ji až téměř do ucha a neustále se ohlížel kolem sebe. Co teď? Co má teď dělat? Děvče po chvilce přestalo křičet a rezignovalo na obranu. Nebylo divu, nemělo šanci mu fyzicky vzdorovat.

"Pustím Tě, ale budeš zticha! Rozumíš?!" zašeptal. Děvče kývlo hlavou a on uviděl její slzy, které ji vlhčili od hlíny špinavé tváře. Chvíli se nikdo z nich nepohnul. Pak voják pomalu povolil stisk, ale pouze tak, aby mohl kdykoliv znovu "zasáhnout". Měla strach a třepaly se ji ruce a nohy. Kupodivu se nesnažila křičet, na svůj věk byla dost chytrá na to, aby pochopila, že by ji mohl pro svou záchranu umlčet navždy.

"Pojď, sedneme si tady k tomu kmeni z druhé strany, tam nás neuvidí!" zašeptal rázně a plazil se na místo, o kterém mluvil. Děvče "táhl" sebou. Oba se opřeli o kmen a skutečně zde byla vysoká tráva, která je "dokonale" kryla. Chvíli mlčeli a dívali se kolem dokola. Voják pohlédl na děvče a viděl její odřené nohy, které se neustále třásly. "Neboj se, nic Ti neudělám! O nic se ale nesnaž!" snažil se ji uklidnit. Zřejmě marně, neboť to nepomohlo. Tiše leželi.

Asi po půlhodině voják uklidnil svůj strach a obavy a začal přemýšlet „normálně“. Pohlédl na děvče a začal se šeptem vyptávat.

"Odkud jsi?"

"Z vesnice za lesem." řekla tiše a voják si uvědomil, že zřejmě myslí vesnici, odkud sám utekl - se ztratil. Tak to je smůla! Jestli měla rodinu v té vesnici, tak to jsou zřejmě všichni mrtví. Na civilní obyvatelstvo se nebral žádný ohled!  Navíc byla vesnice pod dělostřeleckou palbou a z té oblasti nemohl přežít nikdo.

"Jak se jmenuješ?"

"Iljana!" řekla tiše, jako by se za své jméno styděla. " Iljana?" opakoval voják, "takové jméno neznám!" Chvíli neříkali nic. Voják, zvyklý na život v bojující armádě po čase otupí a stane se z něj "stroj", který poslouchá rozkazy a všude kolem sebe vidí trápení a smrt. Nyní seděl vedle nevinného děvčete a najednou si uvědomoval více věcí, než jen pohotovost k boji. Vzpomněl si na domov, pěkný rodinný domek v Padervarnu s velkou zahradou, kde si jako kluk hrál. Vzpomněl si na rodiče, které od doby co narukoval neviděl, a hlavně svou malou sestru, Ilse. Byl to poklad, pořád se smála a běhala za ním. Bylo ji pět let, když odjel na frontu.

"Hele, kolik je ti roků?" zeptal se náhle až se Iljana lekla. "Tak kolik je ti?!"

"Osm." řekla. Voják se zamyslel, "Osm? Jsi stará jako má Ilse." Pohlédl na Iljanu. "Moje mladší sestřička, Ilse."

Iljana nereagovala. Voják pohlédl znovu kolem dokola. "Jmenuje se Ilse!" pohlédl na panenku Iljany, byla špinavá a jednu ruku měla utrhnutou. "Bože! Co je to za svět?!"

"A má taky takovou panenku?" zašeptala Iljana. "Cože?" neslyšel. "A má taky takovou panenku jako já?" zopakovala. Voják se na ni překvapeně podíval. Přivřel oči a mozek se mu potopil do nedávných vzpomínek. Vzpomněl si, jak před válkou byli na jarmarku v Istenhoru. Tam koupil Ilse krásnou, velkou panenku, se kterou si celý den hrála. Byla z ní tak šťastná, že celý den nejedla, jen byla s ní. Byla opravdu šťastná a voják při této vzpomínce viděl tu nefalšovanou radost dítěte. Dítěte, které bylo v bezpečí domova, který nebyl ohrožen válkou. Tak daleko na západě válka nebyla. Byla tady. V místě, o kterém voják před léty ani nevěděl, že existuje. Nějaká vesnice. Byli tam lidé ve svých domovech, muži, ženy a děti. Vše je pryč!

„Podobnou, trošku větší.“ Konečně odpověděl. Pocítil zimu a vyhrnul si límec uniformy na krk.

Tady nemůže zůstat! Ale kam jít? Co by za to dal, aby věděl kde jsou jeho vojáci a mohl se k nim přidat.

Ať je to tak či onak, musí se pokusit je najít. Rozhlédl se kolem a zasondoval, kterým směrem je zničená vesnice. Pak se zeptal dívky „Kde je tady nějaká vesnice?“

„Tudy za lesem.“ Ukázala doprava.

Voják pohlédl tímto směrem, „Ale tu vybom….Tu jsem nemyslel! Jiná vesnice?!“

„Tudy.“ Ukázala na druhou stranu, “Podlipovsko.“

„Hm….“ Pohlédl tím směrem. „Jak je to daleko?“

Nevěděla přesně, což jej rozčílilo. „Bože, víš ty vůbec něco?!“

No nic, je třeba jít, je to jediná možnost.

Vstal a vykročil udaným směrem. Po několika krocích se zastavil a otočil. „Pojď se mnou!"

Nereagovala. „Povídám, půjdeš se mnou!“

Pomalu vstala a následovala vojáka, avšak pomalými nejistými kroky. „Pohni, nemám na to celej den!“

Zrychlila a oba se prodírali „pralesem“ směrem k vesnici. Jak je vesnice daleko bylo ve hvězdách, ale snad to nebude trvat dlouho tam dorazit. Větší problém by mohli být povstalci, protože narazit na ně by byl konec.

Po chvilce měl pocit, že zpomalují. „Dělej! Táhneš se jak ….“ Zadržel sprosté přirovnání a zastavil se. „Hele, půjdeš přede mnou, jinak mne furt zdržuješ!“

Tak se i stalo. Bylo to trošku komické, vidět jdoucí děvče a za ní přikrčeného vojáka, ale vše bylo neobvyklé, byla válka.

Šourali se pěkně dlouho a vojákovi docházeli síly. Proč ji vůbec bere sebou? Prostě může jít sám. Asi mu jako rukojmí neposlouží a to by ani nebylo rozumné. Na to by nikdo nebral zřetel. De facto by je zastřelili oba.

V každém případě musí vydržet do setmění a pak nějak přečkají noc.

Zastavil se a opatrně narovnal, aby si protáhl záda. Děvče přitom poslušně šlo dále. Náhle se ozval cvakavý zvuk. „Stůj!“ vykřikl voják reflexivně a lehl si do trávy. Poslechla jej a nehnula ani brvou. Nevěděla přitom, co vojákovi proběhlo hlavou.

Nášlapná mina! On dobře věděl, že je to skrytý a nebezpečný nepřítel, který nepotřebuje jíst, pít ani spát. Jen tiše čeká na svou oběť, která se právě teď chytla do jeho sítě. Trvalo to snad věčnost, než si plně uvědomil, co se děje. Stále ležel a díval se na ni.

Je mrtvá! To jej napadlo nejdříve. On však ne, má šanci se pomalu odplazit „z dostřelu“ a přežít. Jen se nesmí Uljana pohnout!

„Stůj! Nehýbej se!“

„Proč?“ vzlykla a chtěla se otočit.

„Nehýbej se!“ zakřičel a ani si neuvědomil, že je může někdo zaslechnout. Pud sebezáchovy byl větší, než potenciální odhalení. Pomalu vstal a pozvedl ruku. „Podívej, teď se nesmíš pohnout. Stojíš na něčem, co nám může ublížit. Rozumíš?“

Kývla hlavou, že nerozumí. „Prostě teď chvilku stůj a nehýbej se!“, řekl přísně a začal pomalu couvat. Po několika krocích řekl, „Dojdu pro pomoc a tak tady stůj….“

Děvče nechápalo, pro jakou pomoc? A proč vůbec pro pomoc? Proč se nemá hýbat? Na čem to vlastně stojí?

Za chvilku zase něco řádků přibude…………………