Old before I die

„She's taking me places
I should never have been“

Málokdy se stane, že Vás slova písně natolik donutí se zamyslet, že z toho vznikne něco podobného jako tato povídka. Ovšem, původní úmysl byl zcela jiný než ten v této verzi povídky. Stává se, že začnete psát o něčem a po čase a spoustě „předělávek“ se vlastně vzdálíte původní tematické linii. Doslovným důkazem je tato povídka, pro kterou byla předlohou píseň: Old before I die (Robbie Williams).

„Ještě zůstaň! Prosím, nechci tu být sama!“ řekla Liu jemným hlasem, který pohladil Wu po vlasech. Pohlédla do jeho očí a on po chvilce uhnul pohledem. Nebyl na to zvyklý a pokaždé se jí do očí nevydržel dívat dlouze. Byl zamilovaný.

„Liu, už musím jít,“ řekl Wu a pohladil ji po rameni.

Byla smutná.

„Hned zítra za tebou přijdu a vezmu sebou Haie!“

Usmála se. Malá sestřička Haie byla vždy veselá a měla Liu ráda. Když se setkaly, tak se na ni usmívala a běhala ji kolem noh dokolečka, až se ji zatočila hlava. Pak rozpažila ruce a napodobila letadlo.

„Dobře, ale budeš tu déle?!“

„Slibuji!“, Wu ji pohladil po ramenou a chystal se odejít.

„Počkej!“, skoro vykřikla a dala si dlaň před ústa.

Přistoupila k němu a pohlédla do očí. Ve tmě se pouze neznatelně odrážely paprsky z pouliční lampy před domem. Pak si stoupla na špičky a natáhla hlavu dopředu tak dalece, až se její rty setkaly se rty Wu. Líbali se a Wu pochopil, že dnes domů nepůjde! Noc utekla rychle, velmi rychle, jak to v podobných případech bývá.

Oba byli dlouho od rána u řeky a povídali si o všem možném. „Už víš, co budeš dělat?“ zeptal se Wu a přitom si hrál s listy trávy před sebou.

„Mým snem je to, co už víš.“

„Hmmmm…, učitelkou ve školce jsi chtěla být již od malička. Vždyť už tak dlouho Tě znám!“ pousmál se a pohlédl na Liu. Tak se mírně pousmála a vrátila mu úsměv.

Nyní je však polovina léta, teprve 9. srpna a to mají před sebou ještě mnoho teplých dní.

Prošli se podél řeky a Wu pohlédl na hodinky. „Měl bych už jít, za chvíli bude oběd.“ Zastavili se. „No a? Oběd budeš mít ještě tisíckrát, ale můj polibek…“ zaškádlila Wua a rozběhla se. Doběhl ji a objali se. Políbili a pohlédli kamsi do dáli.

„Tak dobře, ale zítra přijdeš hned ráno, slibuješ?“

„Určitě! Zítra budeme zase spolu!“ slíbil Wu. „Ale teď už musím.“

Pomalým krokem směřovali každý na jinou stranu. Wu domů z města, do nedaleké vesnice, kde má pomoct bratrovi se stavbou ohrady. Vůbec se netěší, ale zůstav déle nemůže. Už tak má zpoždění a neví, jak jej vysvětlí. Však jej něco napadne.

„Tak zítra!“ zvolal na Liu.

„Tak zítra!“ odpověděla Liu. Těšila se a snad den uběhne rychle a pak budou spolu. Spolu a dlouho a čeká je spousta krásných chvil……..

Wu se prašnou cestou vydal z okrajové části města a čekala jej dlouhá cesta, snad stihne oběd….myslel si, když míjel značku města….長崎市