(autentický příběh –1988)

 

„Tak dělejte, ať stihneme ještě jeden kšeft!“ řekl Jarek a jako správný čert se otřepal. Všichni tři pohlédli nahoru, kde zbývalo poslední patro starého činžovního domu. Vyšli jej a před nimi se objevily jediné dveře bytu. Vedle byly dveře vedoucí na půdu a usedlý prach a pavučiny všudypřítomných pavouků prozrazovaly, že tudy dlouho nikdo nešel.

„Asi nebudou doma.“, podotkl Mirek a pomalu se otočil zpět. „Počkej! Jak to můžeš vědět? Hodíme čučku a pak uvidíme! Hudry, hudry!“ vystřelil Jarek směrem ke dveřím.

„Tak dem!“ popohnal Mirka Zbyněk, který jako Mikuláš působil nejvěrohodněji. Cítil se však nesvůj. Půjčený kostým mu byl malý a připadal si v něm divně.

Měli však štěstí, protože Jana (jež pracovala ve skladu kostýmů divadla) jim schovala ten poslední. Musí ji pak pozvat na skleničku vína, jak to slíbil usměvavý Jarek, když budou kostým vracet. To nebude problém, v bílé obálce cinkalo téměř tisíc korun a Mikuláše pěkně hřála v kapse. Až si je rozdělí, každému připadne pár stovek poctivě vydělaných korun!

Před dveřmi se postavili vedle sebe a začali se zpěvem. Čert Jarek tančil podivuhodný tanec podobný kankánu. Netrvalo dlouho a ozval se typický zvuk odemykajícího se zámku. Chlapci zbystřili a nasměrovali zrak do úrovně kliky, která se začala pomalu, téměř ostýchavě pohybovat. Dveře se pomalu otevíraly a škvírou dopadal do přistíněné chodby slabý "proud" světla z chodby bytu. Bylo jasné, že je na chodbě bytu rozsvícená pouze slabá lampa. Bylo to až "hitchcockovsky" napínavé a je pravda, že se zpěv všech tří aktérů znatelně ztlumil.

Konečně se dveře otevřely na půl žerdi a z poza nich "vykoukla" hlava dítěte. Byl to malý kluk, cirka 6-8 let, rozcuchané vlasy špinavé blondi, kostkovanou košili a šedé tesilové kalhoty na sobě. Vypadal trošku unaveně, ale překvapení ve výrazu nechybělo. Díval se na nás pár sekund a pak se otočil a dal do pohybu. V té chvíli narazil na klín své matky, která se mezitím ocitla za ním. Uchopila jej za ramena a sklonila se k němu. "Neboj se! Nemáš důvod se bát!," řekla polohlasem a pak pohlédla na nás, hledajíce souhlasné přikývnutí. Zbyněk pochopil, "No! To my se nejprve musíme podívat do seznamu, jestli byl tady...".

"Petřík!", napověděla maminka.

"Jestli byl tady Petřík hodný a poslušný!", dokončil Zbyněk.

Petřík se trošku zastyděl. Však to znáte, je to u všech dětí stejné.

"Tak copak? Zlobil jsi? Hudry, hudry!" vyštěkl čert a Petřík se stáhl více do chodby k mamince.

"Ale, ale čerte! Počkej, on nám to Petřík řekne sám, že ano?"

Pohlédl na něj a on pozvedl hlavu a pohlédl na svou maminku. "Neboj se!" pohladila jej po vlasech. Petřík si dodal odvahy a pronesl sotva slyšitelné: ANO.

Aktéři se pousmáli a ...

"Pojďte dál!" nabídla maminka Petříka.

Pohlédli jeden na druhého a nevěděli, jestli mají vkročit do dveří. Ale jistě má maminka pro Petříka někde schovaný pamlsky, které jim tajně podstrčí a oni je předají chlapci.

Vešli dovnitř. Ocitli se ve tmavé chodbě. Byl zde nízký stolek, na kterém byla umístěna lampa. Světlo zářilo tlumeně. Na zdi byly nějaké nevýrazné obrazy a omítka byla očividně velmi stará. Celkový dojem byl velmi, řekněme nedobrý.  No nic, předáme výslužku a pádíme pryč!

"Tak, Petříku, zarecituj nám nějakou básničku, kterou jste se naučili!" dobrácky pronesl Mikuláš a všichni "napnuli" uši.

Petřík se k tomu moc neměl, ale s pomocí maminky se do toho "obul" a básničku odrecitoval.

Celou dobu se všichni tři dívali na maminku a čekali, že jim ve vhodný okamžik předá výslužku pro Petříka. Nic! Vůbec k tomu nedošlo.

Co teď? No to je průser, co mu dají?

Mikuláš byl nucen reagovat ve chvíli, kdy Petřík dokončil přednes. "No vidíš, chlapče, to jsi nás potěšil a tady maminku!" znovu na ni pohlédl a pohybem obočí ji vyzýval. Po chvilce zareagovala pohybem úst. Mikuláš odzíral poznatelné "NEMÁM!".

Všichni se na ni dívali a byli z toho mírně řečeno "vykolejení". Takto se to zkazí a chudák kluk z toho nebude nic mít. Copak mu nic nekoupila? To přece není normální! Nebo snad tady již Mikuláš byl? To by snad řekla. Bože! To je teda pěkně blbá situace! Jak z toho ven?

Mikuláš pohlédl do prostoru za ženu, kde se nacházel obývací pokoj. Starý tepich na zemi, omšelé skříňky, žádná televize, jenom staré rádio. Bože, v čem to tady žijí!? Začalo mu to docházet.

Chudák kluk!

Musel však jednat a napadlo jej jediné .....

"Tak! A za tu básničku a za to, že jsi byl hodný dostaneš dárek hodný správného zálesáka či hrdiny divokého západu!" pronesl Mikuláš důstojně. Pohlédl na překvapeného čerta a anděla. Prosím, Čerte! Vytáhni z kapsy ....." Ani to nemusel doříci, Čert se na Mikuláše podíval a chvíli bylo "divné" ticho. Pravděpodobně až si Čert uvědomil poznámku Mikuláše sebou cukl. To snad nemyslí vážně, si pomyslel a ústy naznačoval: "To ne, to ne! To nedám" 

 "Prosím, Čerte! Vytáhni z kapsy dárek!" zopakoval Mikuláš a všichni se podívali na Čerta. Čert se podíval na chlapce a znovu na Mikuláše. Přes jeho černou tvář bylo vidět, jak zčervenala zlostí. Trvalo to chvíli a chlapec mezitím pohlédl na maminku.

Čert se pojednou poddal a sáhl do kapsy. Pomalu (jako by nechtěl) ruku zavřenou v pěst vytáhl a natáhl směrem k Petříkovi.

„Tak tady teda máš!“, rozevřel dlaň a chlapec pohlédl na krásný, sklápěcí, kapesní nožík. Mikuláš se usmál, ale radši se na Čerta nepodíval. Věděl, že to od něj slízne. Ten nůž dostal Čert od svého otce k maturitě.

Chlapec byl překvapený a ostýchal se převzít "dárek". Ticho protnul maminčin hlas: „Není to nebezpečné?“ Maminka se podívala ustaraně na Mikuláše. Ten se jen usmál a jakoby z vlastní zkušenosti kontroval „Nebojte se! Však se s ním Petřík naučí zacházet!“

Chlapec jej tedy uchopil a sevřel ve své malé dlani. „Děkuji!“ pronesl a pohlédl stydlivě k zemi. Chvíli stáli všichni mlčky a poté zavelel Mikuláš k odchodu. „Tak my už musíme jít za dalšími dětmi!“

„Děkujeme moc!“ řekla maminka za otáčejícím se Čertem a Andělem, které se chystala vyprovodit ke dveřím. Minula stojícího Mikuláše, který se ohnul k Petříkovi a pohladil jej otcovsky po vlasech. „A buď hodný a poslouchej maminku, za rok Vás navštívíme znovu!“ Pousmál se na stydlivého hocha, který sklopil zrak k zemi, a pojednou ucítil ten neurčitý pocit uvnitř. Vstal a vydal se ke dveřím, kde stáli ostatní a čekali na posledního člena "výpravy".

„Děkujeme a sbohem!“ pronesla maminka.

„Na shledanou!“ dostalo se jí ztrojené odpovědi. Popošli ke schodům a Čert s Andělem šli vedle sebe dolů. Mikuláš se pojednou zastavil a otočil. Pohlédl na maminku, která pomalu zavírala dveře a ubírající světlo vpouštělo černou tmu do chodby. Pojednou se pohyb dveří zastavil. Trvalo to pár sekund a kdoví, co jim oběma v tu chvíli běželo hlavou. Pak se Mikuláš pomalu otočil a následoval kamarády na liduprázdnou ulici ven z domu.

-

„To si děláš srandu, co? Tobě nestačil ten můj nůž!“ zakřičel na Mikuláše Čert a mávnul vztekle pytlem kolem sebe. Mikuláš pohlédl na Čerta a Anděla, který vyštěkl “Hele, klídek! Nebudeme tady dělat divadlo, jo!“ Pak pohlédl na Mikuláše a celkem klidně se zeptal, „Tys jí to fakt nechal? Prosím Tě, proč?“

Mikuláš stál mlčky a vypadalo to, jako kdyby horentně přemýšlel, co má odpovědět. Pohlédl na Anděla. Neřekl nic. Nebylo třeba.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale notnou chvíli tam stáli všichni tři bez hnutí a dívali se střídavě jeden na druhého. Světlo pouliční lampy vrhalo dlouhé stíny jejich postav na čerstvě napadaný sníh.

Jako první se pohnul Čert, „No nic, deme!“ Otočil se a pro sebe si zabrumlal, „A to jsem si chtěl koupit boty!“ Anděl jej dohonil a uchopil přátelsky kolem ramen, „Hele, na co boty! Máš přece kopyta, ne!“ Všichni se zasmáli a pomalu se vydali směrem k domovu.

-

„A můžu si ho dát pod polštář?“ zeptal se ulehající Petřík maminky v ruce svíraje nožík.

„Radši ne, ale polož jej na noční stolek.“

„Tak jo!“ položil nožík na stolek a zalehl. Maminka jej přikryla, políbila a popřála dobrou noc. Zhasla světlo a vyšla na chodbu směrem k lampě, která si rovněž zasluhovala „odpočinout“. V tom maminčin zrak přitáhla „bílá věc“ ležící na stolku vedle lampy. Vzala ji do ruky a rozevřela ji.  „To ne!“ vzdychla a běžela do kuchyně, kde rychle zhasla světlo. Přišla k oknu a odhrnula záclonu. Pohlédla dolů k lampě

a musela se postavit na špičky, aby k ní dohlédla. Nikdo tam nebyl. Jen neznatelné stopy, které „mizely“ pod padajícím sněhem, naznačovaly směr.

Bušilo jí srdce a do očí se draly slzy. „Moc Vám děkuji! Strašně moc!“ zašeptala a pevně sevřela bílou obálku v dlani.