(Můj kamarád mi přivezl z Anglie LP desku od Rolling Stones - Their Satanic Majesty's Request. Jedna z písní, 2000 Light Years from Home, mne zaujala natolik, že mne při jejím poslechu napadla tato povídka. To bylo v roce 1988.)

 

Raketa se doslova vynořila z chuchvalce hvězd a minula skupinku asteroidů. Tyto malinkaté planetky se pohupovaly a otáčely kolem své osy a připomínaly nafukovací balónky v mírném podzimním větříku. Při pohledu na ladný trup rakety pozorovateli neušla přední část kabiny, kde stál nehnutě její kapitán. Její kapitán  zároveň jediný člen posádky byl oblečený do přiléhavé černé kombinézy s přezkami na rameni a lokti. Jméno tohoto vesmírného korábu: Rainbow Space, bylo vypáleno na jejím trupu stejně tak jako našito na levé hrudi kapitánovi mikiny, jež vyvěrala z rozepnuté kombinézy. Tmavé a rovné vlasy se z levé strany pohupovaly těsně nad obočím a při letmých dotecích šimraly a spouštěly kaskádu „foukacích“ rytmů z úst za účelem jejich nadzvednutí.

Dlouho kapitán stál nehnutě, až by to připomínalo fakt, že se nejedná o lidskou živou bytost, nýbrž o sochu, jež je majestátně vyzdobena „vesmírným“ oblekem padnoucím tak akorát.

„2000 světelných let od domova“, zašeptal Keith a pohlédl na monitor snad po miliónté. Zde se blikající světýlka zase pokoušela o pravidelný tanec sem a tam za doprovodu pípajících zvuků, které po delší době vyvolávaly reflexní ignoraci.

Keith sklopil zrak na palubní desku a zavřel oči pod ostrým světlem těchto blikajících kontrolek. Byl psychicky na dně a není se čemu divit. Vždyť letěl sám už dva roky, dlouhé dva roky, které se mu táhly tak nekonečně, že mu jasně připomínaly,  jak člověk je tím malým pánem v okolním světě.

Ano za dva roky uletěl vzdálenost 2000 světelných let. Měl to štěstí, že lidé sestrojili takový raketový pohon, který dosahoval nadsvětelnou rychlost. To bylo ostatně technickou podmínkou letu, který absolvoval. Ikdyž letět touto rychlostí je velmi potěšující, přece se mu to zdálo mnoho a ty dva roky se táhly jako nekonečné verše spirituální Knihy fyzické pravdy od knížete Joana Fredericka.

Keith byl sice rád, že jej vybrali z celkem padesáti tisíc uchazečů, ale teď to tak nevnímal. Pamatuje se, jak výsledky losování sledovali milióny lidí na velkých obrazovkách, které chrlily až s cirkusální noblesou podobizny „odvážných“. Pamatuje se na okamžik, když byl vybrán do poslední desítky a jak se jeho tvář zobrazila na místě prvním: Keith Lewis. Ano, ten má zachránit Zemi. Tedy zprostředkovat záchranu Země, přesněji řečeno.

Ohlédneme-li se „dozadu“ je nutno si přiznat, ač to asi neučiní každý, že styl života lidí a neúměrné drancování naší planety zapříčinilo její pomalé, ale jisté odumírání. Vědci vypočítali, že během 15-18 let dojde k zániku života a lidstvo vyhyne.  Dovedete si to představit? Dovedete si představit, že Vám někdo dá 15 let života? A nejen Vám, ale i Vaším dětem a známým, všem, všem okolo Vás. Ta myšlenka je zlá a nebezpečná zároveň a pochopitelně trápila snad všechny na Zemi, kteří se její důsledky dovedli představit. 

Keith to věděl velmi dobře, neboť v jeho okolí byl někdo mnohem mladší než on sám a kterého měl velmi rád.

ﻖ

 

„Stejně je to divné, že se Oni ozvali.“ Řekl nahlas Keith a pohlédl znovu na blikající monitor, na hru létajících světýlek - hvězdiček.

„Tak, kde jste, vy naši zachránci? Kde je ta vaše Matička planeta, která bude i naší novou planetou, novou Zemí?“ Pátral zrakem v mapě bodů, které byly ledabyle „rozházeny“ a vytvářely změť sotva rozeznatelnou. Dlouho se díval mlčky na hvězdy, ale žádnou z nich  nevnímal konkrétně. Byl zahloubán do své mysli a před ním vyvstávaly myšlenky, které se mu honily hlavou již dávno před letem. Trošku se zamračil a na čele se vytvořila mapa vrásek, připomínající tvář starého muže. Ustaraný výraz bylo to jediné, co se s železnou pravidelností vracelo každým dnem během letu.

To bylo doprovázeno vzpomínkami, které mu jitřili mysl a to až tak intenzívně, že jim naplno propadal. Ptal se několikrát denně sám sebe na určité otázky. Vzpomínal si, jak se před 11 lety záhadně uzdravilo 17 leukemických pacientů na německé klinice v Sandhausenu. Proč? To Oni poslali bakterie, které pacienty uzdravily. V jejich DNA byla zakódována zpráva. To byla první zpráva od nich a mělo to být představení. Pak napadlo mračno kobylek úrodná pole v Maroku. Záhy kobylky umřely a v jejich vnitřnostech nalezli nějaký drobný hmyz, co vypadal jako minipavouk. Z něj DNA hovořilo o míru a pomoci.

Náhle Keith prudce zvedl hlavu a zvolal hlasitě: „Jak to, proboha mohli vědět, že jde naše Země do kelu? Museli zde přece přistát a nebo nějak „zmapovat“ stav naší Země. Jak to, že je nikdo neviděl?“

Neviděl? No, tím si Keith nebyl zcela jistý. Pokud si vzpomněl na doktora Hynka a jeho projekt Modrá kniha, tak se mu připomněla spousta případů, kdy byly Oni spatřeni na naší Zemi. „Brrr“ otřásl se při vzpomínce na některé případy pozorování či kontaktu a tyto myšlenky mu byly zcela nepříjemné. Tak se tedy ve vzpomínkách vrátil do bodu, než odbočil k problematice UFO.

Poslední, třetí, zprávu od nich „přinesl“ meteorit a z ní se lidstvo dozvědělo svůj osud. Byla to obrovská tragédie a věc, která měla ovlivnit životy všech žijících tvorů na Zemi. Tehdy jsme byli touto zprávou doslova opaření. Lidé páchali sebevraždy, náboženští radikálové vyzývali k nepokojům, atd. To bylo hrozné.

Druhá část zprávy, kterou vědci rozluštili z podivně vypadajícího mechu uloženého uvnitř meteoritu až po dvou týdnech, nám dala naději. Oni nám nabídli svou planetu, která je pro nás obyvatelná. Byl to snad zázrak, že někdo „cizí“ myslel na záchranu dvanácti miliard lidí, kteří v roce 2099 obývali Zemi. Dozvěděli jsme se složení jejich planety, přesné souřadnice a nově také možnost využití mezigalaktických kanálů pro dopravu lidí pomocí vesmírných megakorábů. Bylo to neuvěřitelné, jak jednoduché to bylo.

Správně, bylo to až příliš jednoduché, ale to v té době nikdo nemohl vědět.

„No, ale víte jak to v životě chodí. Vrcholní představitelé Země chtěli mít hold jistotu a tak letí Keith ke hvězdám na inspekci! Tak pane Lewis, jste vyvolen k tomuto úkolu. Přebíráte plnou zodpovědnost za celé Lidstvo!“  prohodil a uznale pokývl na svůj odraz z monitoru. Trošku se pousmál, jak mu připadalo groteskní tady stát a mluvit sám se sebou.

Usrkl mandarínkové kafe a válel je dlouze na jazyku.

ﻖ

 

Keith byl hrozně rád, že letí a bude to právě on, kdo je uvidí jako první a podá si s „nimi“ ruku. Popravdě si Keith nedokázal představit, jak to vlastně proběhne, i přesto, že to vše měl teoreticky naplánované z výcviku na Zemi.

„No jasně, vystoupím z rakety, řeknu, že to tam mají moc pěkný a pak jim poděkuji, že se k nim můžeme nastěhovat a vyšlu kód na Zem, který spustí invazi miliard lidí. Tak to není nijak těžký! Už ať to mám za sebou!“

Až tak jednoduché to však nebylo. Jeho úkolem bylo zaprvé zmapovat podmínky na planetě a pomocí citlivých přístrojů ověřit vhodnost pro život lidí. Zadruhé měl jako vyslanec lidstva tu pravomoc osobně přijmout od našich Zachránců pomocnou ruku a souhlas k invazi. A pak to nejdůležitější: vytvořit kotevní bod pro cíl letu mezigalaktických korábů s lidmi. Jeho raketa byla pro invazi nezbytná a bez vytvoření cílového bodu na nové planetě by ji nebylo možné spustit.

„No, snad nebude nuda,“ zabroukal Keith a odešel od monitoru do kuchyňky, aby si dal porci oblíbených sušených banánů. 

ﻖ

„Hrome! Tady se snad nikdy pořádně nevyspím,“ zanadával v době, kdy jej pronikavý tón budil. V koupelně si pobrukoval oblíbenou píseň: She´s a rainbow.

„Mateo, jak ještě dlouho poletíme? Zaměřil jsi je už konečně?“ křikl na palubní počítač.

„Zatím nikoliv. Předpokládaný kontakt za pět dní.“, odpověděl strojeně Mateo. Keith si sedl za řídící stůl a chystal se připravit pravidelné týdenní hlášení stavu. Těšil se na to, aspoň mohl poslat pozdrav sestře a mamce. Vzpomínal si, když se loučil, že jeho šestiletá setra chtěla letět s ním. Teď jí bylo osm. Chtěl by jí vidět a chyběla mu ze všeho nejvíce, malá Pamela. Jo, Pamela, to bylo živé a skotačivé děvčátko. Pamatoval si, jak mu jednou vzala čepici a nechtěla vrátit. Honil se s ní snad hodinu po hřišti, než mu ji vrátila. To bylo těsně předtím, než Pamelu bodl náboženský fanatik do stehna špinavým nožem. Následná gangréna zapříčinila, že ji nohu museli amputovat. To se stalo právě v době, kdy docházelo k největším nepokojům a násilnostem ve městě. Museli prchnout na venkov, do malebné vesničky ve středním Skotsku. Zde byli v bezpečí.

Bylo tam krásně. Ty lesy a vřesoviště! S Pamelou chodili každé den na dlouhé vycházky. Než jej zařadili do programu letu, snažil se Keith být s Pamelou co nejvíce. Jednou, pamatoval si to velmi dobře, našli umírajícího jelena, kterého střelil pytlák. Bylo to v době, kdy již nebylo mnoho divoce žijících zvířat mimo rezervace a soukromé obory. Plakala. Museli odejít a pak jí celý večer uklidňoval. Byla tehdy moc citlivá. Tehdy ji viděl naposled. Loučení trvalo jej chvíli, tak zněly rady pánů psychologů.  Bylo to dobře, protože by mu to utrhlo srdce ji vidět tak smutnou.

Jiná žena V Keithově životě nebyla. Ne, že by ženy neměl rád, ale v poslední době se musel soustředit na svůj úkol a byl v izolaci. Dokonce mu nedovolili číst svou poštu v celém rozsahu a silně mu selektovali zprávy právě od žen - fanynek.

 

ﻖ

 

Těch pět dnů ubíhalo tak pomalu, že ať dělal Keith cokoliv, neurychlil čas ani o pomyslnou vteřinu. V častých kratochvílích si znovu a znovu probíral plán, jak dojde ke kontaktu. Co říci, jak se chovat, jaká gesta požívat, atd.  Bylo to velmi důležité, neboť první dojem při prvním kontaktu dvou civilizací může být rozhodující. V každém případě byla role Keitha vcelku jednoduchá.

Po formálním představení a poděkování měl předložit dary země. Jednalo se o zlatou rytinu zobrazující naší planetu a "jejich" zemi a záři, která spojovala obě vesmírná tělesa. To bylo dílem slavných umělců. Marka a Lema Majckowski z polského Piotrówa. Kvůli této rytině postavili speciální přepravní transportér. Nebylo divu, měla rozměry kolem  5 metrů a výšku kolem 3 metrů. Vážila skoro 7 tun! Keith si několikrát říkal, jakpak se asi na ni "Oni" budou dívat. Myslel si o tom své.  

Dalším krokem bylo oficiální přijetí našeho obyvatelstva na jejich planetu. To byl vlastně ten nejdůležitější Keithův úkol. Poté měl v kabině rakety nastavit přesné souřadnice "kotev" a spustit tak mezigalaktický transport miliard lidí.

"Už abych to měl za sebou!" povzdychl a usedl do křesla. "Co tady ale budu dělat?" zeptal se nahlas. Jistě, vytvoření mezigalaktického kanálu zabralo několik dnů a navíc měli být v první vlně vysláni inženýři a vědci, kteří měli připravit zdejší planetu pro život pozemšťanů. Zároveň byl tunel propustný oboustranně. Tedy, otevíral cestu k nám na Zem. De facto, umožňoval migraci oběma směry. Keith nebyl fyzik a nedokázal si představit principy těchto úkazů. Ale pravdou bylo, že tento způsob se jevil jako nejdokonalejší cestu mezi hvězdami.

"Proč jsem nemohl projít taky tunelem? Trvalo by to několik minut!" zbytečně se rozčílil. Opravdu zbytečně. Vždyť mu to vysvětlovali nejmíň tisíckrát, že to nejde. Nejprve je nutné "dovést" na planetu kotevní rhodiový element, který vytvoří bod B úsečky.

"Takže proto letím dva roky sám jak trouba!" konstatoval již klidnějším hlasem   

ﻖ

 

"Konečně! Mateo, já Tě fakt miluju!!" zakřičel Keith a začal tančit kolem robota tanec, který připomínal indické bucharadžo a místy kankán.

"Pane, vytvořte více fyzického klidu! Stoupají Vám hodnoty triasu!"

"Na to kašlu, Mateo" odvětil Keith a pořád nepřestával tančit štěstím.

Měl proč. Vždyť po dvou letech se konečně dočkal. Víte, co je to být dva roky zcela sám, bez živoučké duše na palubě?

Přístroje zaměřily cílovou planetu a raketa začala brzdit. Snížení rychlosti a manévrování budou trvat nejméně 21 hodin a pak dva nutné oblety planety. Celkem přes 24 hodin do kontaktu.

"Tak to neusnu!" řekl Keith a usrknul nápoje, který mu vtlačil do dlaně Mateo. Ihned zkřivil obličej a vyprskl  nápoj na podlahu. "Co jsi mi to dal, Mateo?!"

"Jedná se o ionizovaný nápoj se zklidňujícím účinkem." odpověděl suše robot a Keith se začal smát. Nemělo cenu vysvětlovat robotovi emoce a jejich projevy. Určitě by to nepochopil. Určitě by nepochopil, co je to být jako jediná "živá" bytost na palubě a čekat dva roky na tento den.

"Mateo, Mateo! Víš, že tady budeme pouze my dva, než přiletí lidé?"

"Ano, pane. Je mi ctí být s Vámi, doprovázet  a pomáhat plnit Vaše poslání!" odpověděl robot a Keith neměl co dodat. Protokol je protokol.

 

ﻖ

"Takže se blížíme k povrchu! Jaká je výška?"

"988 kilometrů!" zahlásil Mateo. Keith pohlédl na monitor, kde se modrozelenou barvou vyjímala planeta. Byla (s troškou fantazie) podobná naší Zemi. Samozřejmě kontinenty byly "rozházeny" zcela jinak, ale pohled na ni byl příjemný.

"Je to náš nový domov, Mateo! Zde zřejmě dožijeme svůj osud!" zafilozofoval Keith. 

"Zde zřejmě naplníme svůj osud!" opravil Mateo a Keith nebyl schopen slova. Co ten robot všechno neumí, si pomyslel. Ale zpátky k věci! Teď je důležité se soustředit na postup, aby se na něco v tom emotivním kolotoči nezapomnělo.

"Začíná druhý oblet planety! Výška bude kontinuálně snižována! Přistání za 48 minut!" oznámil Mateo.

"Žádný vizuální ani verbální kontakt!" překvapivě brumlal Keith. To není příliš obvyklé. Na tuto vzdálenost měli mít jejich raketu dávno na radarech či jim podobných přístrojích.

Keith neodtrhl zrak z monitoru. Sledoval povrch planety a zkoumal zda neuvidí nějaký náznak civilizace. Třeba jejich letadla či vznášedla, lodě či cokoliv technického. Nic. Byli dosti vysoko, ale například umělá jezera, městské komplexy, to již dávno měli spatřit. Keith zdůvodnil, "Mateo, zřejmě bydlí pod zemí. Jinak to není možné!"

Mateo nereagoval.

"Je to takový divný! Snad je to správná planeta, že ano Mateo?"

"Planeta SRC 96/78/XPRS88 v systému FRC-Ω! Je to přesně ona!" zastával se Mateo celkem zbytečně, protože Keith dobře věděl, že se zde zmýlit nebylo možné. V každém případě to bylo frustrující, protože takto si to rozhodně nepředstavoval. Avšak, takto je to vždycky! Vždycky se najde nějaká maličkost, na které mohou skončit velké věci. Keith byl rozrušený a nervózně hleděl na monitor ve snaze získat jakoukoliv vizuální nápovědu o jejich existenci. Když už se zdálo, že nic neobjeví, ozval se Mateo, "Pane, něco nás vychyluje z kurzu!"

"Cože!" téměř zakřičel v době, kdy se ozval ohromný praskavý zvuk a s raketou to rychle trhlo na stranu. Keith se v poslední chvíli zachytil rohu stolu, avšak neudržel se a spadl na zem. Nohou mu pronikla ostrá bolest a když se na ni podíval, ztratil vědomí.

"Pane, probuďte se!" slyšel jakoby z dálky Keith a pootevřel oči. "Pane, jste v pořádku?" ptal se Mateo. Keith si promnul obličej a podíval se na pravou nohu. Byla ovázaná fixačním návlekem, ale bolest vůbec necítil. Ležel na lůžku a nevěřícně se díval kolem. "Zlomil jste si nohu. Aplikoval jsem Vám 20 ml anegananu, neměl byste cítit vůbec žádnou bolest."

"Co se stalo? Co to bylo za ránu? Jaké jsou škody?" Keith se pokusil vstát z lůžka. Našlápl na poraněnou nohu a svalil se na zem. "Proboha!" měl neskrývavý vztek. Zaprvé do nich něco narazilo a zadruhé má zlomenou nohu! Nemůže pořádně chodit a nedokázal si představit, co bude dělat. Je pravda, že necítil díky analgetiku bolest, ale copak má pajdat o hůlce. Zejména až se setká s Těmi. Setká s Těmi? Začínal o tom pochybovat.

Co však do nich vrazilo, respektive, byl to vůbec náraz? V tom okamžiku se ozval Mateo a rozuzlil spekulace, "Pane, nebyl to náraz, tedy alespoň ne fyzický náraz!"

Keith pohlédl na Matea překvapeně, "Nebyl to fyzický náraz? A jaký jiný náraz ještě existuje, Mateo?"

"Zevní plášť nenese žádné známky poškození, pravděpodobně se jednalo o magneto-dynamický kontakt."

Keith se podíval na monitor. "Magneto-dynamický," brumlal. V tom lodí znovu trhlo, tentokrát daleko méně a loď změnila viditelně směr letu, začala se otáčet doprava a klesat.

"Přitahují nás, pane!"

"Jak to myslíš, že nás přitahují?" Keith se přidržoval palubní desky a díval se na tancující kontrolky, u nichž převažovala červená barva.

"Pane, stav nouzového přistání, zapínám 35GHT kód, zaujměte pozici v pilotním křesle a nasaďte si přilbu!" přímo zakřičel Mateo a Keith jej okamžitě poslechl. V okamžiku, kdy usedal do křesla, pohaslo světlo a veškerá elektronika poblikával pár sekund než rovněž pohasla. Trvalo to možná minutu a nikdo nepromluvil slovo. Bylo slyšet pouze hluboké oddechy a tlukot srdce pilota, který měl nepopsatelný výraz ve tváři. Zejména proto, neboť se loď propadala do neznáma a nikdo nebyl schopen říci, co se vlastně děje.

Pak se rožnulo světlo a elektronika tzv. naběhla. Ozvalo se hlasité pípání a systém hlásil několik poruch najednou. Jedna z kontrolek ulpěla pozornosti s nemilosrdnou realitou. "Výškoměr je na nule!" zakřičel Keith. "Kde to proboha jsme?" pohlédl kolem sebe.

"Pane, nesundávejte si přilbu, registruji pokles kyslíku o dvě procenta! Jsme na planetě!" oznamoval Mateo s klidem robota bez emocí.

"Cože? Jsme na planetě? To mi chceš říct, že jsme již přistáli?"

"Ano, pane! Přitáhli nás a posadili na přistávací plochu. Měl byste zahájit program, bod AS/78," připomínal Mateo. Keith se nemohl vzpamatovat. Tak si to rozhodně nepředstavoval. Tisíckrát si představoval jak to bude, až sem přiletí. Ladně přistanou ne nějakém letišti či kosmodromu. Vystoupí z rakety a zamává novým přátelům. Vše se bude nést ve slavnostní atmosféře a on bude hrdinou, který neletěl dva roky sám jen tak. Ano, tak si to Keith představoval. Realita však bylo trošku jiná. No nic, člověk musí počítat i s tímto způsobem přistání.

"Pane, spuštěn kód 66/VC - vizuální kontakt, na přistávací plošině, vzdálenost 257 metrů. Dvě neidentifikovatelné postavy, bez viditelného pohybu!" Keith přilepil oči k monitoru, byly daleko, ale šlo celkem jednoduše rozeznat, že to byly postavy podobné lidem. Keitha polilo vrušení. "Mateo, jdeme ven! Čekají na nás!"

"Pane, analýza vzduchu potvrdila nižší koncentraci kyslíku!"

Keith se otočil na robota, "Budu tam moci dýchat?! Bez přilby?"

"Ano, ale doporučuji ji po 5 minutách nasadit, jinak se Vám bude točit hlava." To chtěl slyšet, protože nechtěl vyjít ven z rakety s přilbou na hlavě. Protokol jasně říkal, že nemá mít žádnou pokrývku hlavy! Vylézt však bude problém kvůli noze. Mateo jej snesl k výtahu a odtud již sám. Mateo musel zůstat v raketě. Nebylo zřejmé, co se může stát. Dále, bylo nutné nastavit přesné souřadnice "kotev" a spustit mezigalaktický transport. Souřadnice měly být oznámeny po přivítání.

Keith stál nakřivo ve výtahu a pod paží měl přilbu. Když jej opouštěl, přepadla jej tréma a srdce se prudce rozbušilo. "Tak jdeme! První rande! Jen klid!" pomalu našlapoval k otevřeným dveřím, ze kterých se vanula celkem ostrá sluneční záře. Vyšel ven a pohlédl dokola. Kolem rakety byl hustý porost lesa a přistávací plocha se nacházela několik metrů nad zemí. Její okraje lemovaly větve stromů a nad nimi létaly tvorové podobní našim ptákům. Byly však daleko a nerozeznal je podrobně. Vzduch byl velmi čerstvý a naplněný vůní přírody. Bylo to najednou tak všechno pěkné, přirozené a Keith si připadal jako kdyby byl doma, doma na Zemi. V době, kdy nebyla tak zdevastovaná lidmi. Tady se lidem bude určitě líbit! Je to nádherný svět a My můžeme děkovat Bohu, že nám tímto dává novou šanci!

Pohlédl před sebe, na to, co jej zajímalo nejvíce. Postavy vykročily a Keith se zastavil a zvedl dlaň k očím. Musel si dlaní udělat stín od prudkého slunce, které jej oslepovalo. Pak pohlédl na postavy a začal pomalu rozeznávat.

"Proboha!" téměř vykřikl. "Co se děje, pane?" ozvalo se ze sluchátka, jež měl v pravém uchu. "Mateo, tomu nebudeš věřit! Představ si, že jsou to lidé!"

"Lidé?"

Postavy se přiblížily na pár desítek metrů a Keith rozeznal, "Přesně, žena a muž!" Udělal nemotorné dva tři kroky a zastavil se. Došly k němu a asi 5 metrů před ním se zastavily. Muž byl vysoký necelé dva metry a měl na sobě tyrkysově modrý plášť. Husté černé vlasy krátkého střihu a na rukách bílé rukavice. Žena měla stejný oblek, avšak plášť byl žluté barvy. Měla blond vlasy po ramena a velmi příjemný pohled. Velmi jej přitahoval a Keith si uvědomil, že byl dva roky sám. Nikdo nic neřekl. Pozorovali se chvíli a pak muž zvedl ruku nahoru a žena rovněž. Pak udělali dva tři kroky dozadu a pozvedli druhou ruku. Vypadalo to, jako když tančí, nebo co. Co však má dělat Keith. Nic. Vyčkávat, co se bude dít. Pak se oba postavili čelem k sobě a muž uchopil ženu za ramena. Najednou se ozval zvláštní zvuk a nad oběma se objevila nenápadná záře. Keith přivřel oči a překvapeně sledoval, co se bude dít. Záře zmizela a muž se ženou se otočili mírně na bok. Oba současně ukázali směrem doleva k lesu. Keith pohlédl tímto směrem a překvapením otevřel ústa, "Mateo, vidíš to?"

"Ano, pane!" odpověděl Mateo, když na monitoru pozoroval, jak se celý kus země oddělil v průměru několika kilometrů a začal stoupat nahoru, uvolněná zem se začal plnit červenou, pronikavou září. "Co to proboha je?"

"Pane, přístroje zaregistrovaly data, které mají povahu souřadnic. Ještě to musí potvrdit Strauberova analýza! Vy však musíte dle protokolu 88/CD provést uvítací akt!"

"Jo, jo, Mateo, já vím" pohlédl na postavy a natáhl obě ruce k nim, ve výši pasu obrátil dlaně nahoru a poté pomalu přisunul k břichu. Pak pohlédl nahoru a pomalu ruce zvedl k nebi, poté pohlédl na postavy a dlaněmi krouživě pohyboval. Po chvilce si všiml, že muž i žena rovně pozvedli ruce a jeho pohyb kopírovali. Keith se usmál, bylo to takové dětinské. Kupodivu se usmívali i Oni. "Mateo, vidíš to?!"       

Najednou došlo Keithovi, že se cítí být šťastný. Byl to takový ten pocit, že Vás nic netíží, všechno je krásné a Vy nevidíte v ničem problém. Keith přestal s rituálem a popošel blíže k postavám. Pohlédl na ženu, měla krásné blond vlasy a její přirozená krása nebyla zbytečně zdůrazňována ničím umělým. Usmála se na něj a Keith se přistihl, že se mu srdce buší o závod. Je to takový ten pocit, však víte. Oplatil ji úsměv. Najednou natáhla ruku před sebe a pak namířila směrem k ozářené "díře".

Keith reagoval, "Mateo, jak to vypadá?"

"Souřadnice jsou kompletní a můžeme iniciovat kanál. Přejete si spustit zahajovací frekvenci?". Keith si rozepnul náprsní kapsu a vytáhl kartu. Zlomil ji a pohlédl dovnitř. Oba pohlédli na Keitha. Ten zvedl ruku a ukázal na záři. "Mateo, zadej: 22-99*M U. Je to iniciační sekvence!"

"Mám, pane!" Po chvilce začala záře stoupat k nebesům. "Co se to děje, Mateo?"

"Nevím pane, ale zřejmě se jedná o umisťování kotevních bodů!" Keith neodtrhl zrak od místa, které připomínalo výbuch aktivní sopky. Obrovská záře pronikala výše a výše a trhala nad sebou husté mraky. Ozýval se hluk, ale nebyl nepříjemný. Keith pohlédl na obě postavy, které pozvedli ruce k nebesům a začaly pokyvovat dlaněmi. No, nezbývá, než udělat to samé.

"Pane, obsah kyslíku klesl o další dvě procenta, měl byste si nasadit přilbu!"

"Nesýčkuj, Mateo!" Keith si nyní uvědomil, jak rychle dýchá, čemuž předtím nepřikládal pozornost. Navíc, slunce "pražilo" více než na Zemi a celou dobu měl vlastně přivřené oči. Proboha, to musel být na něj pohled!

"Ok, Mateo, na chvíli si nasadím přilbu, nadýchám a nechám odpočinout oči!"

"Rozumný nápad! Aktivujte si filtr LTX, pro ztemnění a odfiltrování CX složky slunečního záření" staral se Mateo.

"Jasně, mami!" zavtipkoval Keith a pomalu si nasazoval přilbu. Těšilo jej, že to dopadlo dobře. Po tom všem, co zažil před přistáním, se to teď zdá být úplně jiné. Hold, konec dobrý - všechno dobré, pomyslel si v době, kdy si nasadil přilbu. Transport lidstva na tuto planetu právě započal.

Pohlédl na postavy. Jeho výraz se změnil v nepopsatelný údiv! Hrůza, hrůza byla to jediné, co cítil! Nebyl schopný slova. V mozku se objevovali otázky, otázky a zase otázky. Co to vidí za hrůzu? Kde jsou ta žena s mužem?

Rychle přilbu sundal o před pronikavou září přivřel oči. Objevil se znovu muž a žena a usmívali se na něj.

"To není možné! To není možné!" šeptal si Keith a chystal se znovu si nasadit přilbu. Zavřel oči a nasadil. Pak oči otevřel. Do jeho mozku mu opět vletěl obraz nepopsatelné hrůzy, který viděl před tím.

"Mateo, stopni to! Musíme to zastavit! Okamžitě!" zakřičel křečovitě a otočil se k lodi. Začal poskakovat po zdravé noze, ale loď byla minimálně 50-60 metrů od něj vzdálená. Pohlédl přes rameno zpět a vykřikl hrůzou. "Co se děje pane, kam utíkáte?"

"Mateo, okamžitě to vypni! Nejsou to lidi!"

"Pane, vypnout to již nelze!" Keith se blížil k lodi a cítil za sebou dupot něčeho velkého, co vrhalo stín daleko před sebe.  

"Pane Bože, pomož mi, nenech mne tu s nimi!" vykřikl ve chvíli, kde se mu kolem pasu omotalo chapadlo s ostrými trny, které mu probodly oblekl.

"Prosím!" zavřel oči a přál si, aby to netrvalo dlouho.

ﻖ

 

Mezigalaktický transport miliard lidí právě začal. Čeká je tu krásná příroda a prostředí, stejně jako hladová a nedočkavá stvoření, kterým Keith připravil celkem chutný předkrm.